Nosferatu nese podtitul Symfonie hrůzy a skutečně ovlivnil (nejen) filmové pojetí děsu, strachu a hororu až dodnes. 

Měl jsem to štěstí navštívit speciální projekci Upíra Nosferatu u příležitosti stého výročí od české premiéry, která se stejně jako premiéra samotná konala v pražské kavárně Louvre (mém hnízdišti), obklopen speciálním banketem skládajícím se z čokoládových rakviček a vína podávaného ve zkumavkách, a s živou hudbou. A v této upírsky dekadentní atmosféře jsem se znovu přesvědčil o kvalitách Murnauova veledíla, které je jak nesmírně cenné jako dobový dokument, tak nadčasovým příběhem o hrůze, která natahuje své stinné pařáty a mrazí srdce. 

Výmarské Německo a dvacátá léta jsou obdobím válečné zkušenosti a ponížení, strachu z cizích vlivů, ale zároveň dekadence, kdy je Berlín jakousi queer Mekkou, zkušenosti epidemie španělské chřipky, kterážto se do filmu dostává skrze titulního Nosferatu, který je ještě silněji než u Stokera symbolem strašlivé nákazy, jeho samé bytí epidemické. 

Ve filmu se projevoval směr, který si vypůjčoval z expresionismu v malířství – uštvané postavy, protáhlé rysy, zděšení – a uplatňoval tyto principy na plátně nikoliv malířském, ale na tom roztaženém v temných kinosálech. Nesmírně znepokojivý Kabinet doktora Caligariho, s kulisami, kde snad jediný dům nestojí v prvém úhlu a vše postavám architektonicky vyhrožuje, ostré a nebezpečné, zdůrazňoval hrůzu duševního onemocnění. Pod zdejšími výraznými stíny a špičatými rohy bylo snadné  trpět stihomamem. 

Velkou stínohru rozehrál ve svém filmu Nosferatu i Friedrich Wilhelm Murnau, který si přál natočit Draculu, ale bez práv ke knize se musel uchýlit ke kličkám a změnám, a vznikla tak neautorizovaná verze. Nepomohlo to. Stačilo málo, a jeho film se nedochoval. Vdova pro Bramu Stokerovi tvůrce totiž žalovala, soud jejímu tvrzení o plagiátorství vyhověl a studio dostalo příkaz všechny kopie zničit. Naštěstí jich několik přežilo v různém stadiu zachovalosti a bylo z nich později možné sestavit zrestaurovanou verzi. 

V čem se Nosferatu od knižního Draculy liší a v čem si jsou podobní? Základní zápletka je v podstatě totožná. Mladý muž pracující ve firmě zabývající se prodejem nemovitostí je pověřen, aby zprostředkoval nákup domu, o nějž má zájem jakýsi rumunský hrabě. Musí vycestovat do východní Evropy na jeho hrad a celý prodej dojednat. Jakmile hrabě spatří makléřovu ženu, zatouží po ní a odmítá jej pustit z hradu, zatímco sám cestuje do svého nového sídla, které se nachází poblíž dvojice a snaží se ji svést. 

V čem se Nosferatu liší je ale jak ladění, tak zasazení. Místo Londýna se nacházíme ve fiktivním německém městě Wisborg, namísto Miny a Jonathana Harkera se setkáváme s Thomasem Hutterem a Ellen. A pochopitelně nejdůležitější je nepřejmenování hraběte Draculy na hraběte Orlok. Slovo Nosferatu, k němuž odkazuje už Stoker, pochází pravděpodobně z rumunštiny a znamená „ten, koho nelze strpět“. 

Druhou možností je také řecké nosophoros, což znamená „nesoucí nemoc“. A zde nacházíme jeden z podstatných motivů filmu, protože Orlok s sebou skutečně nese smrt. Své oběti neproměňuje v upíry, ale zabíjí jako epidemie, kterou doprovází mračna krys (prvek, který opakuje ve své adaptaci Werner Herzog a nyní i Eggers). 

Orlok není šarmantní svůdce jako Dracula a film, jehož je protagonistou, je tedy daleko více založený na hrůze v tom fundamentálním smyslu než na gotické erotice. Jeho vzezření je vidina fantoma či ghúla, má velmi blízko k oživlé mrtvole, která se nerozkládá a která je v evropském tradici předchůdcem moderní podoby upíra, ať už nese jméno vrykolakas nebo tympaniaoi. 

Změnou je též fakt, že Orloka může zabít denní světlo, což je prvek, který vstoupil do žánru natrvalo, zatímco v knižním Draculovi ho světlo jen oslabuje.

Jednou z Murnauových inovací bylo též natáčení na lokacích, pryč jsou tedy pokroucené kulisy Caligariho, o to silněji je však akcentována expresionistická inklinace ke stínům. Murnau dotáhl vyprávění siluetou k dokonalosti, jednou z nejslavnějších scén je právě stín Orloka kráčející po stěně schodiště. Postavy jsou tedy často velmi jasně osvětleny, Nosferatu není hororem prvoplánově spoléhajícím na tmu, ale právě ze světla tu pochází největší hrůza, protože bez světla není stínu. 

Murnauova práce s atmosférou je skutečně jedinečná, stejně tak jako některé z legendárních filmových obrazů, které v tomto hororu nalezneme – jako například Orloka, strnulého a pomalu se tyčícího z rakve.

Vliv Nosferatu na film, horor i kolektivní povědomí o strachu je ohromný. Ať už jde o přímě citace (Spongebob!), adaptace či odkazy – Tim Burton, jehož kulisy se inspirují německým expresionismem, například pojmenoval magnáta v Batman se vrací s tváří Christophera Walkena Max Schrek po herci, který Orloka ztvárnil. 

Nosferatu je mrazivý, pomalý (tedy v momentech, kdy není zrychlený nebo neužívá stop motion animací) vampýrský horor, zakladatel žánru a film plný stále nesmírně plíživé hrůzy. Jeho hrabě Orlok na sebe přivolal fušováním do nekromancie kletbu vampyrismu, a podobně z hrobu povstalý a nesmrtelný je i Nosferatu filmový. Stínolog Murnau natočil před zvukovou érou horor, z něhož lze i nyní oněmět hrůzou.