Přijde mi čím dál složitější začínat recenze na pohodové československé rodinné filmy jinak než přiléhavou hláškou z Pelíšků: „A komu tím prospějete?“ Snad za to může specifikum tohoto tuzemského subžánru, jehož typické rysy absolutní pohody a pitvořivé roztomilosti v průběhu let vykrystalizovaly natolik, že neumožňují tvůrcům ani jediný krok stranou, jinak budou zlynčovaní davem rozzlobených fanoušků. Ale nechci být negativní hned na začátku, takže začnu optimisticky. Příběh o rozvedených rodičích a jejich dětech lákal z trailerů na pořádnou porci laskavého pohlazení po duši, kterého je v dnešní době tak málo. A přesně to jsme i dostali. 

Televizní režisér Braňo Mišík si sám napsal scénář ke své velké filmové prvotině, přičemž si byl dobře vědom, jaké publikum chce oslovit. Nečekejte proto žádné srdceryvné soudní drama, ani nenávistné manželské vraždění. Rozvod je totiž odrazový můstek k novému štěstí, co na vás číhá třeba hned před budovou soudu, odkud si odnášíte čerstvě vytištěný rozsudek o rozvodu manželství s vyznačenou doložkou právní moci. Samotný úvod složený z koláže soudních vystoupení obou hlavních představitelů (Tereza Kostková a Tomáš Maštalír) je fajn zpestřením jinak přísně lineárního vyprávění a určitým příslibem, že by to tentokrát mohlo být trochu jiné. Bohužel tím se veškerá tvůrčí filmařina vyčerpala.

Sledovat příběh rozvedené Nadi (Kostková) a neméně rozvedeného Petra (Maštalír) v nové komedii pro velké i malé o rodinných trampotách a lásce, která kvete v každém věku, je jako jíst polárkový dort. Všichni ho důvěrně známe, ničím nás nepřekvapí a nikoho nezajímá, že je to zmrzlá směs ze zdravotně pochybných surovin. Tak proč kolem toho dělat dusno? Terezce to přece pořád sluší a jako rozvedená matka se dvěma dětmi je bezradně líbezná, Tomáš je sexy fešák k pohledání a jeho roztomile nemotorná otcovská péče o děti musí nutně vhánět ruměnec do tváře každé rozvedené ženy. Tak proč do toho kopat, když to tak hezky funguje?

Možná proto, že to právě vůbec nefunguje. Pokud tedy pomineme fakt, že je to barevné, všem to moc sluší a všichni jsou na sebe tuze hodní. O dramatickou stránku jinak veskrze poklidného vyprávění plného dronových záběrů na půvabné slovenské reálie se starají rozvedené protějšky Nadi a Petra v podání Lenky Krobotové coby upracované lékařky kdesi v Africe a Marka Majeského jakožto přepáleného záletníka na pokraji úpadku. Jenže jsou vykresleni tak, aby bylo každému jasné, že Naďa a Petr k sobě patří a hotovo.

Scénář prostě jede na autopilota, a i když přihodil pár exotických scén z Afriky, nijak se nesnaží zakrýt fakt, že tady žádný příběh nenajdete. Naďa s Petrem procházejí hezky načančanými lokacemi (jógové studio, hotelový komplex atd.), kde společně se svými dětmi řeší banální stránky svých životů a neodvratně směřují ke šťastnému konci ukrytému za neskutečně vyprázdněnou stopáží 104 minut. Dialogy se sice snaží vetknout do strnulé dramaturgie trochu života, ale jde o ty vzácné případy, kdy se buď herec nepotká s textem šustícím papírem, nebo se text nepotká s hereckým výkonem. 

Ty přitom nejsou nijak vyloženě špatné, ale zůstávají ve větší míře neživotné. Sledovat neohrabaného Tomáše Maštalíra při hodinách jógy je samozřejmě úsměvné a každá žena navštěvující kurzy jógy bude vrnět blahem, ale jinak tady herci nemají co hrát. Stačí se hezky tvářit. Samostatnou kapitolou jsou vedlejší role, u nichž nevíte, jestli se máte smát nebo propadat záchvatům paniky z toho, co musí předvádět. Nejpalčivější je to u Ondřeje Sokola, jehož úloha ve filmu spočívá v tom, že ze sebe dělá idiota. Poněkud vstřícnější byl scénář k Pavle Tomicové, ale její prostor se smrskl na větší cameo.

Přehrajte si trailer U podobných filmů se často operuje s pojmem feel-good, jako kdyby se tím měla omluvit, nebo dokonce ospravedlnit nekvalita ukrytá v mizerném scénáři, špatných hereckých výkonech nebo celkové nanicovatosti. Vždyť je přeci jedno, jaký ten film ve výsledku je, hlavně když se u něho cítíte dobře. Je samozřejmě možné, že Tereza Kostková a Tomáš Maštalír v někom skutečně vzbudí nějaké ty feel-good pocity. To nikomu neberu. Ale dobrý film to z Nikdy neříkej nikdy prostě neudělá. Bohužel. Pokud ale patříte do cílové skupiny rozvedených žen starajících se o odrůstající děti a navštěvující kurzy jógy, které si chtějí u filmu odpočinout od žehlení a sepisování žalob na zvýšení výživného, možná vám nic z toho nebude vadit a film si užijete jako formu relaxu. A já vám to samozřejmě přeji.