Na úvod cítím potřebu poctivě vyložit karty na stůl a nastínit svůj vztah k fenoménu buranského proudu české kinematografie, Zdeňku Troškovi. Osobně jsem se s ním nikdy nesetkal, ale podle všech indicií mám pocit, že je to docela milý a zábavný člověk. Potud všechno fajn, a vlastně by mi vůbec nevadilo strávit s ním pár minut až hodin u jednoho stolu, třeba nad půltuctem zrzavých sklenic. Ale jako filmaře si jej bohužel vážit nemohu a tentýž čas strávený ve společnosti jeho produktů pro mě představuje osobitou variaci pekla na Zemi. Poslední z jeho filmů, který si troufnu označit za nějakým způsobem kvalitní, je asi první Princezna ze mlejna. Ale upachtěně lidová stylizace Z pekla štěstí vyvolává asociace nehtů skřípajících po tabuli, či ostře brzdícího vlaku, a Kameňáci (resp. ten první, na pokračování jsem neměl diváckou sílu) dokazují, že pan Troška postrádá fundamentální základy vypravěčského řemesla, respektive že nemá tušení, jak filmovými prostředky konstruovat humor (jistě by to vydalo na nějaký hutný rozbor třeba v Cinepuru).

Lámete-li si hlavu nad tím, proč se jim tedy mnoho z těch nejméně náročných diváků směje, zkuste si představit třeba nějaký podprůměrný, plytký sitcom, podkreslený v rámci možností nakažlivým falešným smíchem, jenž diváka informuje, kdy že se to má dít něco šprýmovního. A ten se pak nesměje něčemu, co je doopravdy vtipné, ale vlastně pouhé PŘEDSTAVĚ vtipu. Prázdný humor je tak trochu jako prázdné kalorie. Ale pozitivní je, že se po něm naštěstí netloustne a dobrou náladu té specifické cílové skupině skutečně navodí. Tolik pseudointelektuálský úvod, přejděme k věci.

Coby člověk od přírody přející jsem rád, že vzhledem k výše řečenému mohu konstatovat, že Doktor od Jezera hrochů je na stupnici zločinů proti lidskosti podstatně níže, než zmíněný kamenný majtršktyk. Není strašný, antivkusný a chuť k životu vysávající. Jen uondaný, vyprázdněný a zenově tupoučký. Jeho hrdinou je uťápnutý doktor Čeněk Dobešek (Jaroslav Šmíd), trpící pod tíhou masivní buzerace ze strany manželky (Tereza Bebarová) a především tchýně (Eva Holubová), kterým se vůbec, ale vůbec nezamlouvá, že je v podstatě hodný člověk a nemá ambice stát se miliony vydělávajícím sobcem s vlastní šťavnatou praxí. Na radu kamaráda Pištěláka (Jiří Langmajer) se vydá na lukrativní cestu do Keni… ale ouha. Po intimním setkání jeho hýždí a hadích zubů se vrátí zpátky domů rychleji než namydlený blesk s průjmem.* Čeká jej střet s duem domácích fúrií, ale naštěstí i světélko na konci tunelu v podobě letušky (Alžběta Stanková), z níž se může vyklubat jeho nová životní láska.

Stejnojmennou knihu Miloslava Švandrlíka, jíž je Doktor adaptací, jsem bohužel (bohužel přinejmenším pro účely této recenze) nečetl, ale nadivoko si dovolím předpokládat, že podařilo-li se jí dobýt čtenářská srdce a bránice, muselo tak být zásluhou kvalitního jazyka a nikoli nápaditého či propracovaného příběhu. Fascinující absencí děje film z poslední doby připomíná třeba Takovou normální rodinku. I tady se vesměs dobří herci (Eva Holubová, Jiří Langmajer, Oldřich Navrátil…) potýkají se smutným faktem, že prostě nemají co hrát, a patrně podle režijních instrukcí se snaží zaplňovat vakuum pitvořením (svým způsobem se tak obloučkem vracíme ke zmíněnému efektu předtočeného smíchu).

Celý film se tak nese v duchu permanentní křeče, asi jako kdybyste se snažili „usmívat“ tím, že si natrhnete ústa od ucha k uchu. A pak je tu faktor latentního nízkého čecháčkovství (které se prý režisér naopak snažil karikovat, ale asi se mu to někde vymklo z ruky), v jehož rámci jsou všechny postavy jednorozměrnými parodiemi na děvkaře, megery, případně světice.  Do určité míry to funguje snad jen v případě Evy Holubové. Mimochodem: Taky vám vrtá hlavou, co se s touto výbornou herečkou v poslední době stalo? Taková normální rodinka, Operace Dunaj, Líbáš jako Bůh... šmankote, musím končit, padá na mě deprese.

Na pozitivní notu je třeba okomentovat překvapivě solidní řemeslnou stránku, především sympaticky profesionální kameru Asena Šopova, který ždímá a oživuje seč mu síly stačí. O to větší je škoda, že se tak malá část filmu (snad ani ne čtvrthodina) odehrává v efektní Africe. Ledva se necháme navnadit ochutnávkou exotiky, už jsme na cestě zpátky do pražských atelierů.

Pokud jste si u mého krapet osobního úvodu klepali na čelo a nechápali, co to plácám, případně pokud vám na Kameňáku vlastně nepřipadalo nic špatného, Doktor od Jezera hrochů by vás možná mohl i trochu pobavit. Nám ostatním může být alespoň upřímně ukradený, protože na vyvolání opravdu silných negativních emocí nemá tato benigní kýčovina dost síly.

* Tato věta je plus minus na úrovni nejlepšího vtipu snímku.