Pokud jste slyšeli naše poslední Mini FM, asi vás právě teď žádné překvapení nečeká, pokud ne, berte to tak, že pravda musí ven hned na začátku – Tomáš Vorel starší skutečně ani v nejmenším nepokračuje v přisypávání do pytle s tím lepším z české kinematografie a Miliardářem se ode dneška řadí mezi tvůrce, kteří mají na kontě alespoň jeden průser. Epických rozměrů.

Byl v tom jistě dobrý úmysl a zřejmá (chvályhodná!) odvaha natočit něco, co tu ještě nikdy nikdo nenatočil. Řeč je čistě o konceptu, tedy satiře, která si měla udělat chytrou srandu z bohatých lidí a všech ostatních lidí, kteří po bohatých lidech jdou. Tady ale veškerá úcta končí, protože Vorlův génius na této chytré startovní čáře zároveň začíná i končí.

Miliardář totiž ve své sofitiskovanosti a ukazování neduhů „zkažené společnosti“ nezachází nijak daleko a v podstatě jen sbírá první povrchní postřehy, které by kohokoliv mohly při takové kritice napadnout. Máme tu postavu policisty? Bude automaticky zkorumpovaná. A tak dále. Vorel se tak omezuje na jednoduchý schematický humor s odhadnutelnými pointami, který působí jakkoliv jinak, jen ne chytře. Přítomnost nadhledu a chytrých poznatků byla vyměněna za prosté klouzání po povrchu tím nejhorším způsobem, na který už před lety získal monopol Zdeněk Troška se svými Kameňáky: říct známý vtip o něčem a sám se mu nahlas zasmát.

Pro účely zasmání tu má Vorel vskutku vytříbený herecký ansámbl, který pokrývá prakticky všechny výrostky divadla Sklep (snad kromě Hanáka s Macháčkem, pro které by se tu taky určitě nějaká ta role našla) plus oblíbence z řad Mádlů, Janečkových a nějakých těch nových tváří. Až na Mádla a Matonohu je jejich účel jasný – hrát sebe samotné tak, jak se obvykle prezentují na televizních obrazovkách či v divadle (nebo hrát prototyp toho, jak vypadají - viz blbá blondýna) a do toho sázet Vorlovy legrácky, o kterých si režisér myslí, že mohou tvořit stylizovaný film. Vypadá to tedy tak, že pokud přijde na řadu Šteindler, hraje Šteindlera, dostaví-li se na scénu Vávra, vávrovským způsobem zakoulí očima a pronese něco legračního. Většinou se tak děje úplně mimo kontexty čehokoliv, zvláště pak filmu samotného, který by v první řadě měl vyprávět o tom, jak ulovit miliardáře – a místo toho si dělá trapnou srandu prostřednictvím herců, kteří by takové téma dokázali uhrát i skrze vážnější (a jistě o mnoho zajímavější) notu.

Pořád však ještě nezazněl ten největší problém filmu Tomáše Vorla, který měl svou tvůrčí poetiku a smysl pro humor vždycky poněkud osobitějšího rázu: tentokrát bohužel nezvládl svoji legraci vybalancovat s vkusem inteligentního diváka a velmi těžce přestřelil. Pokud lze nějak postihnout trapnost Miliardáře, pak se taková definice bez obav vejde do majestátní postavy Radomila Uhlíře, který v roztrhaném tričku, obšťastňujíc svou manželku v poloze zezadu, pronáší na kameru monolog o tom, jak je nezávislá novinařina těžká a jak musí mít jeden opravdu nervy ze železa. Bizarnost téhle scény jen těžko překoná cokoliv, co jste viděli za posledních pět let a pokud si snad celou dobu nebudete jisti, zdá si Vorel nedělá ze všech jen velmi chytrou srandu na druhou (na třetí?), právě tady ty domněnky a celá teorie padá. Miliardář je čiré a nefalšované zlo, na kterém není chytrého vůbec nic a ještě to ani není zábavné (jakýmkoliv způsobem, ani tím, jak je to blbé).

Nejsem expert přes filmovou techniku, ale i laik pozná, že Miliardář snese po stránce kamerové srovnání s tím nejlepším, co u nás vzniklo. Tvůrci se v titulcích dokonce chvástají, že jde o první celovečerní film natočený touto zbrusu novou technologií, která v kombinaci s Vorlovou tvůrčí optikou (detaily na obličej, táhle celky na noční Prahu, „dramatické“ švenky kolem aut) tvoří opravdu osobitý vzhled, který by se stoprocentně zúročil v nějakém akčním filmu. Nebo prostě jakémkoliv jiném žánrovém filmu, kde nejde jenom o to, aby ze sebe všichni v prvním plánu dělali debily. I tak zůstává jediným pozitivem celého filmu, kterému výjimečně ani Wichův hudební um nedodal navíc nic, co by stálo za povšimnutí (možná je to jenom tím, že ke graffiti kultuře Gymplu jeho hudba seděla až příliš dobře, a tak je ten rozdíl o to propastnější).

Jedno plus pro Vorla za tu vizuální kreativitu, jedno čistě za skutečnost, že Martin Kotík točí ještě horší filmy (ale už je to tedy o fous). Osm mínusů za všechno ostatní, co se v tomhle filmu nachází a na co doufám všichni brzy zapomeneme.

P.S. Šišlavé postsynchrony opravdu nejsou cool.