Režisér ryze průměrných fláků Jeff Wadlow, jenž stále nedovedl překonat svůj úspěch s kultem Nikdy to nevzdávej, se pro Blumhouse chopil dalšího hororového snímku, které toto studio sype jako Baťa cvičky. Někdy se to podaří, jako například u prima Černého telefonu, v poslední době se však stále častěji dočkáváme rychlokvašek bez invence, které jen omílají vyčpělé nápady, případně se přiživují na již oblíbené látce, viz Pět nocí u Freddyho. V Neviditelném zlu se společně s hlavní hrdinkou vracíme do domu z jejího mládí, kde se však v temných útrobách stále skrývá její vymyšlený dětský kamarád. A ten se rozhodne, že chce svou spřízněnou duši získat zpátky stůj co stůj. A jde doslova přes mrtvoly.

Koncept oživlých neživých bytostí jde evidentně omílat donekonečna. V případě imaginárního kamaráda jde navíc využít vděčné hororové propriety, která emoce ždíme takřka beze snahy - děti. Je mnohem snazší se o ně bát a hryzat si nehty strachem o ně, když zmateně bloumají sklepem, než když jde o dospělého borce, který může dát příšeře do držky. S prázdnou hlavou jsem se tedy usadil do hlediště s kolegou cromem, chystaje se ho chytit za ruku při každém děsivém momentu. Jsem totiž duše lekavá, zvlášť jde-li o děti, a vyděsím se poměrně snadno. V cimrmanovském duchu jsem si tedy dělal čárky, abych si po filmu mohl spočítat, kolikrát jsem byl opravdu vyděšen a svou zpocenou dlaň jsem vložil do ruky kolegy. Ani jednou, přátelé! 

Neviditelné zlo totiž selhává v tom naprosto zásadním - děsit a bavit. Úvodní sekvence ještě sympaticky vtahuje do děje, ponechává v divákovi mnohé otazníky, které ho nutí se zájmem sledovat postupně odhalující se tajemství z minulosti hlavní hrdinky. Příběh navíc načrtává leckterá zajímavá témata, která potenciálně mohou ozvláštnit celou hororovou látku, jako jsou hrdinky záhadná zranění, případně psychické onemocnění jedné z vedlejších postav. Jakýkoliv potenciál je však zadupán do země, když jsou tato témata odbyta jednou větou, případně absolutně vyšumí do ztracena a zůstávají nevyužita. 

Přesto lze první půlku snímku opatrně pochválit jako neurážející výplachovou chujovinu, která nenadchne nápaditostí, ale neuráží hloupostí. Je sice potřeba opravdový kumšt, aby příběh o plyšovém medvídkovi působil děsivě, přesto se skrze dětské hříčky a postupné odhalování toho, co že to vlastně číhá za každými dveřmi, daří alespoň nějaké napětí budovat. Člověk se nebojí, ale aspoň nemá v hlavě myšlenky "Na co to zas čumim". Lekaček je tu poskrovnu a nefungují, neboť staví na těch nejprofláklejších základech, funguje tu tedy hlavně tajemná atmosféra. První půlka, kdy se seznamujeme s domem a duchem, pozorujeme mladou dívenku, kterak pro imaginárního přítele sbírá cenné předměty, a postupně odhalujeme minulost hrdinky skrze děsivou sousedku, by tak klidně snesla opatrnou šestku za hodnocení.

Jenže pak se film přehoupne do druhé poloviny, která je otravně vysvětlující, doslovná a absolutně nefunkční. Zdráhám se užít slova debilní, ale ono to debilní fakt je. Hrdinky se ocitají v jakémsi fantaskním světě, který opět bez jakéhokoliv nápadu či originality užívá všechna žánrová klišé a líně postavy staví do rádoby děsivých situací, které se však už nemohou opřít o tajemno. Nositelem strachu je tu pak otřesně vypadající potvora, která působí jako nepovedený kostým na dětský karneval. Nové snové prostředí staví na náhodných a nefunkčních pravidlech, která se mění dle potřeby scénáře, postavy samozřejmě jednají nekonzistentně a hloupě a nefunguje tu doslova nic. Chybí tu jakákoliv gradace, zajímavý moment nebo děsivá situace. 

Zamrzí i to, že samotný nápad zasazení závěru do snového světa skýtá obrovský potenciál pro vyřádění se. Fantazii se nekladou žádné meze a průběh filmu, kdy se potvory a jejich zjev zmateně střídají dle potřeby, dávají najevo, že toho bude využito i v nervydrásajícím závěru, který hrdinky bude stavět do náročných situací. Jenže koncepce hlavního záporáka se rozpadá a nedává smysl. Jednou bojujeme s pavoukem, pak s medvídkem, tu zas s ex partnera, aniž bychom chápali, co se to vlastně děje a o co hrdinkám hrozí. V žádném případě se tak o ně nemůžeme bát, natož jim fandit.

Dva dny po zhlédnutí si z filmu nepamatuji nic vyjma groteskních situací, při kterých se v mých dlaních ocitla nikoliv ruka kolegy, ale má vlastní usínající hlava. Horor očividně spoléhá na bezduchost diváků, jimž je samozřejmě celý děj představen už v traileru. Předpoklad, že na horory se bude chodit vždy, tady doufejme platit nebude. V tomto případě by se totiž jednalo opravdu o chybu, zábavné to není, a děsivé už tuplem ne. Doufejme tedy, že Blumhouse pásovou výrobu zastaví a zamyslí se nad tím, jak divákům přinést originální, a hlavně děsivý zážitek.