Scenárista C. Robert Cargill spolupracoval se Scottem Derricksonem už na prvním díle hororu Sinister i Doctoru Strangeovi a s realizací Černého telefonu byl ochoten počkat, než Derrickonovi skončí povinnosti na pokračování Doctora Strange. To se nakonec stalo o něco dříve, než všichni předpokládali, neboť údajně kvůli tvůrčím neshodám Derrickson z multiverza šílenství vystoupil a rozpracovaný film nakonec dokončoval Sam Raimi. Díky tomu se však mohlo začít pracovat na adaptaci krátké hororové povídky od Joe Hilla, mimochodem syna Stephena Kinga. Soudě dle řady ocenění se Hill potatil a Derrickson s Cargillem viděli minimálně v jedné povídce potenciál na celovečerní film. Jak už to ale v podobných případech bývá, jednoduchou premisu se do celovečerního tvaru nepodařilo rozpracovat zcela uspokojivě.

Vyprávění se vrací do konce 70. let, což výjimečně není jen důsledek komerčního kalkulu spoléhajícího na fetišizaci retro produktů – ústřední roli v příběhu totiž hraje černý telefon, s nímž by si dnešní mládež možná už nevěděla rady. Ke zdi připevněná pevná linka totiž dokáže komunikovat se záhrobím, jak se mladý chlapec Finney (Mason Thames) dozví poté, co jej unese postrach denverského předměstí přezdívaný Drapák. Ten má v poslední době na svědomí zmizení už několika dětí, a tak rozsévá hrůzu mezi středoškolskou komunitou.

Černý telefon: FOTOGALERIE

Navzdory poměrně častým únosům v okolí však policie, škola, rodiče ani samotné děti nepřistupují k žádným nestandardním opatřením, což je sice poměrně nepravděpodobné, zároveň to však umocňuje nuznost podmínek, jimž tyto děti čelí. Velmi často se mezi nimi vyskytuje násilí, jednoznačně platí právo silnějšího a v klidu přečkat cestu ze školy není nic samozřejmého. Jak je vykresleno na příkladu Finneyho a jeho mladší sestry Gwen (Madeleine McGraw), ani rodinné zázemí tuto situaci neulehčuje a kvůli neschopnosti (či úplné absenci) dospělých se o sebe děti musejí postarat samy. Nutno doplnit, že oba hlavní dětští herci zvládají své role zcela s přehledem, a především McGraw jako živelná a zároveň důvtipná Gwen si suverénně krade divákovu pozornost.

Hrozivého Drapáka hraje Ethan Hawke, což se sice hezky vyjímá v propagačních materiálech, avšak většinu času je schován pod maskou, kterou sice průběžně obměňuje, avšak téměř nikdy nesundává. Obzvlášť zubatá varianta masky, jež je patřičně prodána i na plakátu, sice skutečně budí hrůzu, jinak však postava Drapáka evokuje spíše přehnaně přísného a se sadistickým potěšením trestajícího rodiče nežli neuchopitelné zlo plížící se po předměstských zápražích.

Snad i proto nejednou chybuje a nad konstrukcí sklepení, v němž drží unesené oběti, by zkušený žalářník jen nechápavě kroutil hlavou. Realismus však ustupuje do pozadí ještě výrazněji v případě onoho klíčového černého telefonu, jehož nečekaná použitelnost Finneyho motivuje ke stále dalším snahám o zdánlivě nemožný útěk, během nichž se divákům občas vybaví vzpomínky na MacGyvera. Právě v těchto pasážích se však snímek neúměrně táhne a dobrá půlhodina chlapcových snah by mohla být bez ztráty významu prostříhána na svižnou koláž. Zde se tedy nejvýrazněji projevuje nedostatek materiálu v původní předloze, s čímž se Derrickson a Cargill nedokázali příliš popasovat.

Směs (či spíše protiklad) realismu a nadpřirozených prvků napomáhá znepokojivě hororové atmosféře, zároveň umožňuje přemítání nad tím, zdali Drapák není hlavně démonickou variací na násilného, nepatřičně restriktivního otce, díky čemuž by tento horor (i díky zajímavému rozuzlení) nabýval atraktivní psychoanalytické symboliky. Navíc by se mohlo jednat i o další z relativně poutavých připomínek, že neznámí lidé na ulici představují pro děti ve školním věku nezanedbatelné nebezpečí. Jako čistě divácká podívaná a odpočinkový horor snímek sice také funguje, ale přece jen o poznání hůře.

Přehrajte si trailer Přestože si Černý telefon odbyl premiéru na menším texaském festivalu už loni v září, do amerických kin se ale kvůli několika odložením oficiálně dostal až před pár týdny. Nedlouho poté ale vydělal už pětinásobek svého poměrně skromného rozpočtu, už teď se tak jedná o další z úspěchů produkční společnosti Blumhouse. Přestože se obejde bez příliš častých lekaček (a těch několik málo použitých díky tomu skutečně vyděsí) a staví spíše na atmosféře neustále přítomného nebezpečí, jednoduchý nápad se na plochu celovečerní stopáže bohužel nepodařilo rozpracovat dostatečně originálně – což podtrhuje i budování napětí během finále, jehož je docíleno scenáristickou fintou, kterou dobře známe třeba z Mlčení jehňátek…