Když se řekne historický film, divákovi ihned naskočí na mysl jedno režisérské jméno – Ridley Scott. Filmová legenda sice za svou bohatou kariéru vyzkoušela mnoho žánrů, právě ve výletech do historie si je ale dost možná – tedy ještě se sci-fi vodami – nejvíce jistá v kramflecích (dobře, nepovedený EXODUS tu budu tiše ignorovat). Když nás tedy před dvěma lety potěšil výtečným Posledním soubojem a následně začal pracovat na velkorysém převyprávění života Napoleona Bonaparte, zdálo se, že jde o ideální kombinaci filmové a historické ikony. Jenže se nabízelo i několik otázek. Opravdu se dá Napoleonův život plný dobývání a politických i vztahových peripetií shrnout do dvouapůlhodinové stopáže? Obzvláště, když už před premiérou Ridley Scott mluvil o režisérské verzi přesahující stopáž čtyř hodin? Odpověď je přesně tak komplikovaná, jak čekáte.

Napoleon se nám  opravdu snaží vylíčit většinu života vojevůdce z Korsiky, od jeho prvních větších úspěchů od bitvy v Toulonu, přes jeho mocenský vzestup, proslulou bitvu u Slavkova i jeho následný pád a osudový střet u Waterloo. Že je toho na stopáž necelých 160 minut poměrně dost? Tak si k tomu přidejte ještě jeho poněkud bouřlivý a komplikovaný vztah s manželkou Josefínou, jemuž věnuje scénář hodně prostoru a chce nám i díky němu Napoleona více přiblížit. Jenže výsledek bohužel nezanechává tak silný dojem, jak jsme doufali.

Je trochu komické to napsat, ale i přes svou dvouapůlhodinovou stopáž je Ridleyho novinka vlastně až příliš krátkým filmem a plán vměstnat život francouzského vůdce do tak „střídmé“ stopáže se ukázal býti nejen ambiciózní, ale v podstatě nesplnitelný. Zejména se vším, co chtěl slavný tvůrce říci. Scénáři nepomáhá příliš ani fakt, že zejména v první polovině jako by se nemohl rozhodnout, zda se chce více věnovat Napoleonovu mocenskému vzestupu, nebo naopak jeho soukromému životu a manželství s Josefínou. Snímek tak tiká od jedné linky ke druhé a působí místy nejen uspěchaně, ale navíc nepřehledně a roztříštěně. Ani jedna z rovin proto nemá patřičnou sílu a člověk si nemůže ani jednu z nich správně vychutnat.

Svou roli v tom pak hrají i ony načrtnuté střihačské nůžky. Ano, Ridleyho „definitivní“ verze se dočkáme až bůh ví kdy, a tak se v jistých chvílích viditelně razantně krátilo. Je to pak nejvíce znatelné nejen na manželství ústředního páru, kde v průběhu 10 minut dokáže proběhnout velká láska, svatba i nevěra, ale také na vedlejších postavách. Ty jsou zde v podstatě degradovány na pozici pouhých pěšáků, u nichž si člověk myslí, že by mohli hrát v roli Napoleonových našeptávačů či rádců větší roli… abychom je pak už po zbytek filmu téměř neviděli. Snímek kvůli tomu působí zkratkovitě, nekomplexně a stříhání příliš nepomáhá ani k pochopení pohnutek titulní postavy, která tak v mnohých momentech překvapí svým podivným či nepatřičným chováním.

Právě tato scenáristická roztříštěnost zapříčiněna nuceným krácením režisérovy hlavni vize je pak logicky největší slabinou filmu, který se ovšem dá jinak popsat jako historický spektákl se vším všudy. Ridley Scott znovu potvrzuje, že má dobové filmy prostě v malíku a servíruje suverénní řemeslo, jemuž se toho po technické stránce nedá mnoho vytknout. Režie dokáže v několika momentech patřičně strhnout, kamera a vymazlený vizuál dodávají jeden oku lahodící záběr za druhým, už tak výtečnou atmosférou dokresluje skvěle znějící soundtrack s francouzskými motivy a divák si nejednou vzpomene na historické opusy z 60. let. 

A pak jsou tu samozřejmě dopředu vyzdvihované dynamické bitvy, které strhnou diváka od začátku do konce. Každá z těch stěžejních navíc zaujme jiným způsobem. Úvodní bitva o Toulon využívá Napoleonova momentu překvapení, bitva u Slavkova strhne svou velkolepostí, mrazivostí či nekompromisností a závěrečné Waterloo pro změnu zaujme svou choreografií a bitevními strategiemi. Už jen tyto epické sekvence jsou potvrzením, že i přes všechny své chybičky je Napoleon počinem, který si velké plátno prostě zaslouží.

Francouzský vojevůdce si však nezaslouží vaši pozornost „jen“ kvůli vtahujícím bitvám a Ridleyho jisté režijní ruce. Máme tu totiž také scenáristickou práci s titulním charakterem. Zde se na Napoleona rozhodně nepějí ódy a nahlíží na velikána dosti zajímavým způsobem. Bonaparte tu není jen nekompromisní a cílevědomý vůdce s dokonale promyšlenými válečnými taktikami, ale scénář ukazuje také jeho zranitelnost a jistou tragikomičnosti, jež se ukazuje v malinko humornějších pasážích. Kvůli zmiňovanému střihání se sice nepovede onu nečernobílost vždy patřičně prodat, i přesto se jedná o velmi zajímavý tvůrčí krok, jenž bude snad v delší verzi více rozvinut. 

Joaquin Phoenix se pak (ne)překvapivě pro roli Napoleona narodil, číší z něj charisma a podává bezchybný výkon jak v rozmáchlých gestech, tak v minimalistické mimice. U Vanessy Kirby je to ovšem malinko složitější. Také ona je sice v roli Josefíny skvělá, postavě a celé vztahové lince však kvůli zkracování chybí patřičná uvěřitelnost a kontext, kvůli němuž divák často nechápe jednání bouřlivé manželské dvojice.

Je mi jasné, že se vám nabízí zcela logická otázka. Vážně se vyplatí zajít na „osekanou“ verzi do kina, nebo bude lepší počkat na „plnou“ verzi na Apple TV+? I přes mnohdy rozporuplné tvůrčí či dramaturgické kroky si Napoleon vaši návštěvu multiplexu rozhodně zaslouží. Nepočítá se mezi nejvypiplanější režisérovy počiny a nepůsobí bohužel tolik soudržně a komplexně, jak jsme od filmové ikony zvyklí. Kromě špičkového řemesla, intenzivních bitev a pohlcující atmosféry nabízí i několik zajímavých scenáristických nápadů, u nichž jen doufáte, že budou v budoucnu více rozvinuty. 

Přehrajte si trailer Ve své druhé půlce, kdy se obě linky vydají svým jasným historickým směrem, je pak naštěstí snímek i daleko celistvější a i přes střihačské zákroky dokáže slavnému vůdci poskytnout uspokojivý charakterní vývoj a důstojné zakončení. A to pořád rozhodně není málo. Ne v době, kdy je podobných historických velkofilmů jak šafránu a divák by si tak měl svým způsobem cenit každé podobně řemeslně zvládnuté šance. Obzvláště, když pocházejí od 85letého matadora, jenž pořád neztratil nic ze svého jedinečného umu.