Je jedno, jestli se mu říká Robin Hood, Robin Loxley (či Locksley) nebo Robin Longstride. Mýtus o dobrodruhovi, který bohatým bral a chudým dával, bude v lidech rezonovat i v dobách sporů o třinácté důchody a milionářskou daň. Ta zbojnická historka je věčná a navěky inspirující – a i když se vyprávěla tisíckrát, lidé se naučili ji aktualizovat tak, aby zvládla obstát v jakémkoli čase a v libovolném prostoru.

Tápající studio Universal poslední měsíce výrazně zatlačilo na ověřené značky a nosné série. Proto se vrátil na plátno Robin Hood, přizpůsobený aktuální vlně modernizovaných interpretací, které jsou drsnější, serióznější a vlastně i ambicióznější. Režisér Ridley Scott tak sejmul z oblíbené povídačky pozlátko „zábavného dobrodružství s poučením“ a představil slovutného hrdinu v hrubším podání. Jenže to samo o sobě nijak zajímavé není. I když Temný rytíř definitivně odpálil honbu za přitvrzeným realismem, málokdo dokáže tohohle zemitého přístupu opravdu využít ve svůj prospěch. Jde spíš o módní trend, který automaticky nenese kvalitu…

U Scotta je situace o to zapeklitější, že materiál v mžiku připomíná Gladiátora a Království nebeské. A rozhodně ne v dobrém slova smyslu – spíš jako by se studio rozhodlo v rámci úsporných opatření naservírovat vystřižené scény z obou hrdinských fláků, ve kterých sledujeme zcela standardní a dost ošuntělé zrození hrdiny. Původně se jmenoval Robin Longstride, z dost nevěrohodného důvodu pak „povýšil“ na Robina Loxleyho, aby ho přitom na plakátech zdobilo jméno Robin Hood, jež ve filmu kupodivu ani jednou nepadne. „Proč“ a „jakým způsobem k tomu došel“, to jsou dvě otázky, které se hlavou míhají vlastně po celou stopáž, ať už jde o jméno, nebo o náhle nabytou hrdinskou slávu. Scottův nový velkofilm je totiž splichtěnou rutinou, která si z povinnosti odškrtává klasické ingredience historických filmů, ale vnitřní smysl a „motor“ jí bez ustání uniká.

Někdo se bude odvolávat na to, že nový přístup přináší nové zážitky. Že se neokoukané uchopení legendy prostě cení. Jenže takhle se legenda v podstatě jen osekala a nic podnětného k ní nepřibylo (chudák šerif z Nottinghamu to odskákal nejvíc). Film je přitom fakticky prequelem, takže dovoluje domyslet před klasickou story dvě nové hodiny nosného příběhu. Jenže tyhle novoty by šlo klidně smrsknout zpátky do obvyklé úvodní půlhodinky ve stylu „syn se vrací domů a za bukem už čekají zlotřilci“. Z Robina Longstridea se prostě zdlouhavě stává slavný rebel, kterážto proměna je lemována nudnými politickými kejklemi, úsměvným filozofováním o svobodě člověka, plus zcela nelogickou linií o invazi francouzských vojsk, jíž zastavil zrovna hrdinný Robin. Jednoduše řečeno, „ten nový a dosud neslyšený příběh“ se rovná jedné bitvě a mnoha minutám odzívané hlušiny.

Většinu filmu vlastně jen sledujeme pupkatého Russella Crowea, kterak projíždí na koni mezi kedlubnami. Po tuctovém akčním prologu se Robin sice na moment zastaví na anglickém dvoře, snad aby přičichl k vysoké politice, která ho na samém konci filmu vtáhne zpět do hry, jenže pak už jen spravuje jedno panství jako Robin Loxley, toká s lady Marianou a poslouchá moudra slepého starce (žánrově přesný Max von Sydow je vedle záporáka Marka Stronga jediným světlým bodem v hereckém souhvězdí). Gladiátor Maximus se chtěl pomstít za rodinu. Costnerův Robin zase toužil ztrestat proradného šerifa. Nejnovější Robin se naproti tomu jen poflakuje a přemýšlí co znamená nápis na rukojeti jeho meče. O to víc je nevěrohodný jeho náhlý obrat k filozofujícímu vůdci, který se pere v přední linii za svobodu. K jeho akceptování by film potřeboval tak hodinku navíc – jenže po jejím přidání by šlo v kině už o zdraví, protože i 140 minut je silně přepálených.

Rozčarování ze Scottova Hooda není o nějakém sporu s tradičním čtením mýtu. Je sice nedůstojné vidět Malého Johna nebo Willa Scarletta, známé hrdiny našeho dětství, vylíčené jako trapné postavičky, které akorát popíjejí a souloží… ale tyhle „prkotiny“ o síle filmu samotného nerozhodují. Kdyby Robinova intimní dramata měla nějakou hloubku, kdyby v politické rovině šlo nalézt napětí, kdyby akce nabídla cokoliv nad úrovní scottovské rutiny, pak by se dalo smířit s odstavením oblíbených vedlejších postav, i s reinterpretací zbojnických historek ve válku mezi Francií a Anglií. Jenže nic z toho se neděje – Robin jen popojíždí sem a tam a až v závěru se nechá zcela překvapivě zlákat do velké dějepisné hry. Není přitom jasné, čím se spustilo to silné státnické vnuknutí, kde se v něm vzal druhý William Wallace s náběhem na Nobelovu cenu míru, stejně tak není zřejmé, proč za ním jako za bezvýznamným Loxleym jdou angličtí vojáci (když poblíž jsou baroni a samozřejmě i samotný král).

Zmatenost se však nesluší připisovat scenáristovi Brianu Helgelandovi. Fakt, že se koncepce filmu několikrát měnila a že se drasticky sahalo do scénáře, je příliš evidentní. Mnohé scény přímo vyřvávají přesvědčení  „tak to nějak polepíme dohromady, zafinancujeme pár hereckých hvězd a drahé kostýmy, přidáme nový historicko-pacifistický rozměr, a oni nám to sežerou“. Oni by možná i sežrali - pokud by celý Robin Hood tak moc nepřipomínal audiovizuálně tuctový a co do obsahu překotně slátaný produkt, který Ridley Scott točil sotva na neutrál. A protože podobné nasazení vykazuje i Russell Crowe a Cate Blanchett se sem zatoulala snad z úplně jiného filmu, hledají se pozitiva dost těžko.

Doufání, že do filmu najednou naskočí Kevin Costner a za zvuků slavných hudebních motivů Michaela Kamena začne rubat šerifovy pohůnky, není projevem staromilství nebo konzervativních představ o „jediném správném Hoodovi“. Je to spíš lítost, že jsme nedostali další podívanou, která by v rámci svého žánru – klidně i poněkud hrubějšího – aspirovala na status klasiky.

P.S.: Ten lesní gang prcků přišel z Hostelu 2?