To nám zase jednou trailery lhaly rovnou do očí. Vypadalo to, že Melův herecký comeback bude o odplatě, vykonané smrtonosnou zbraní za zhruba 96 hodin. První dvě podmínky byly jakž-takž splněny. O odplatu skutečně jde: v úvodu polda Craven vyzvedne na letišti dceru, ale sotva se ta doma párkrát poblije, už ji někdo sundá brokovnicí. Následující události vyvrcholí tím, že bouchačka v Gibsonově ruce umožní několika hlavám vcítit se do osudu melounu, dopadajícího z desátého patra na betonový chodník. Hrdinu však netlačí čas a tak si může dovolit během filmu zasmušile meditovat nad ztrátou milované osoby či chodit z města do města a zdlouhavě tam promlouvat s nezajímavými lidmi o předvídatelných věcech.

Nic proti snaze studia prodat film za každou cenu, upoutávky klamou tělem dnes a denně, ale je potřeba upozornit, že 80% akce můžete tentokrát vidět v traileru. Rovnou zkraje si řekněme, že ona (zřídkavá) akce je parádní. Campbell je prvotřídní řemeslník a pokaždé, když film vykazuje alespoň minimální dynamiku (stačí, aby se Gibson někam vezl autem), režisér nás doslova vtahuje do plátna. Navíc má Na hraně temnoty R-kový rating a vychutnává si ho naplno. Když už tedy na tu akci dojde, dočkáme se scén typu „projektil proletí chlápkovi pozdvihnutou dlaní, trefí ho do oka a ještě mu ze zátylku vychrstne krupicovou kaši“. Ano, kdykoli film trochu dupne na plyn či zmáčkne spoušť, má říz. Přinuťte Shanea Blacka, aby napsal Lethal Weapon 5, dejte to místo vyšeptalému Donnerovi zrežírovat Campbellovi a bude to lepší než předchozí čtyři díly dohromady.

Jenomže Na hraně temnoty není akční film. Je to mírně polit-thrillerová kriminálka s pokusy o psychologické drama. Takže tu máme trpícího Gibsona, kterému se mrtvá dcera zjevuje v občas až duchařských výjevech, no a pak je tady ta nešťastná zápletka. Za vraždou je samozřejmě rozsáhlé spiknutí, do něhož jsou zapleteny jak bezohledné korporace, tak i zkorumpované lokální politické špičky. Ano, je to takhle fádní. Přidám slovo „nukleární“ a pochopíte, že něco tak provařeného letos neuvidíme minimálně do orientálního kouzelníka Bena Kingsleyho. „Rozuzlení“ (nečekejte ani náznak nějakého zvratu či dokonce překvapení) je sice solidně napasované na dnešní doznívající protiteroristický humbuk, ale jinak je dokonale nezajímavé.

Takže akce trestuhodně málo, vyšetřování málo záživné, rozuzlení triviální... co tam ještě zůstalo? No ovšem, sám velký Mel. Utrpení zvládá bez zaváhání a v módu „teď mi vychladly oči a ochably koutky úst, protože mi někdo zabil dceru/podřízl manželku/ukradl kořist z loupeže a brzy vytáhnu bouchačku/obouručák/hever a začnu se brodit krví“ je to ten starý dobrý Gibson, jak ho máme rádi. Má to však háček. Craven totiž není tradiční svéhlavý rebel, na něhož musí v každé druhé scéně řvát policejní šéf –  je to usedlý postarší muž, abstinent (haha) a poctivec, který „vždy dělal svou práci tak, aby si nevytvářel nepřátele“. Samo sebou, vražda dcery zvedne tohoto všedního chlápka od lejstry zavaleného stolu a postupně jej promění v „hněv Boží“. Problém je ale v tom, že u Gibsona už jsme zvyklí na tu druhou, zabijáckou polohu. Proto už jen čekáme, kdy k onomu „přepnutí“ konečně dojde. Tím pádem vývoj postavy negraduje tak, jak by mohl a měl.

Navíc během filmu zjistíte, že je tady ještě jedna, nesrovnatelně zajímavější postava. Dějem se víceméně náhodně proplétá jistý Jedburgh, což je takový korporátní pan Wolf, který má zajistit, aby si lidé „nespojili A a B a nezačali strkat nos do věcí, které jim ten nos můžou vyrvat i s lebkou“. Není to však jednobarevný hrdinův protivník, ale rozporuplná a neodvratně sympatická osoba, která si užívá výhled z lavičky na přístav se sklenkou vína v ruce, ví, jaké to je nemít dítě a jeho zaměstnavatelem je agentura jednoho muže, což je on sám. Má nejlepší hlášky a svéráznou filosofii, takže na konci, kdy se projeví naprosto kulervoucím způsobem, budete snít o tom, jaký by byl celý příběh vynikající, kdyby jej tvůrci vyprávěli z pohledu Jedburgha a Craven by byl jen vedlejší figurkou.

Dokonce by si tuto postavu mohl zahrát Mel, protože Jedburgh prochází opačným vývojem (z chladnokrevného zabijáka v chlápka hodnotícího svůj život a zpytujícího svědomí), což by se k diváckému vnímání Gibsona hodilo mnohem víc. Je to ale zbytečná úvaha, protože Jedburgha s velkou chutí hraje vynikající Ray Winstone. Obrovská škoda, že v prostřední třetině filmu, kdy Gibsonovo chození od štace k štaci začne lehce nudit, nedali tvůrci víc prostoru jeho mnohem šťavnatějšímu proti/spoluhráči. Hádám, že v původní minisérii byli ti dva rovnocennými postavami.

Na hraně temnoty není bombastický Gibsonův comeback a nebude to ani výrazný zápis do filmografie Martina Campbella. Je to „pouze“ příjemná, řemeslně solidně odvedená žánrová jednohubka. Zápletku má vyšeptalou a někde v prostředku klopýtá a ztrácí tempo, ale jedno i druhé se jí podaří částečně zahladit nekompromisně krvavým finále.