Neříkejte kongresmanovi, že jeho milenka zemřela. Můžete tím spustit aféru, která zamává celým Washingtonem. Nejen politickými kuloáry, policií a tajnými agenturami, ale i sedmou velmocí. Novináři, pochopitelně i ti z deníku Washington Globe, se totiž rádi chytí každé události, která smrdí skandálem. A tak se může stát, že jedno nenápandé úmrtí se spojí s dvěma vraždami a otevře před zuřivými reportéry širý prostor pro rozvíjení konspiračních teorií. A vyzve je k dlouhému pátrání, do něhož vchází každý z aktérů s jinými zájmy i ideály. A s různou touhou dohrabat se pravdy.

Pokud byste vydestilovali z elitních politických a novinářských thrillerů jednu univerzální formuli, a pak mávli kouzelným proutkem a přáli si, aby se zhmotnila v nadstandardní žánrový příspěvek, výsledný film by asi vypadal dost podobně jako Na odstřel. Film Kevina Macdonalda klade trochu starosvětsky důraz na elementy, na než se v daném ranku nejvíc spoléhalo už pěkných pár dekád nazpátek: Na precizní herecké výkony, spletitý scénář, svižnou režii a hlavně napětí kutané od začátku až do konce z kanceláří politiků, novinářů i agentů.

Na odstřel je oldschool. Jeho tvůrci sice ví, že doba pokročila a že dnešní mediální scéna je roztepanou nepřehlednou džunglí, v níž jde o každou sekundu, film ale svým charakterem spadá spíš do klidnější éry mocných tištěných médií. Macdonald sice zasadil do filmu několik montážních sekvencí, které chvatně shrnují informační šum z televize a internetu, nakonec si ale neodpustí dlouhou nostalgickou pasáž, kdy se článek postupně přelije na novinový papír a putuje „starým, dobrým a jistým způsobem“ ke svým čtenářů. Podobným stylem míří i film za svými diváky. Nelíčí na ně samoúčelné efektní vějičky, neletí střemhlavě dopředu jen aby jednoduše bavil, ale snaží se prostě vtáhnout do poctivého thrilleru s jasně (a tradičně) nastavenými parametry.

Boj o publikum probíhá hned na třech kolbištích. Na odstřel je jednak klasickým politickým napínákem, rozkrývajícím za rutinním kriminálním případem mnohem závažnější konspirační pozadí. Zároveň se hlásí k tradici novinářského dramatu, tedy ke všem těm pohádkám o neohrožených strážcích demokracie, kteří investigují po vzoru Kmenty nebo Klímy, na rozdíl od nich u toho ale stihnou hláškovat, uhýbat kulkám a uskakovat před auty. Žurnalistika je adrenalin shrnutý do úderných zjištění a šokujících odhalení, dlouhá léta ji přitom realizují typově jasně vymezené postavy. Zapáleného reportéra tentokrát zahrál Russell Crowe, razící si cestu kulatým bříškem a ovívající informace svou hřívou, ale hlavně naprosto přesvědčivý ve svém nasazení i v orientaci v nebezpečném politickém zákulisí. Idealistickou mladou kolegyni si střihla dekorativní Rachel McAdams, role šéfky s koulema ukazuje v trochu živější poloze oscarovou Helen Mirren (její „Fuck you very much“ vládne).

Uplatňuje se tu zkrátka klasické rozložení figur – už chybí jen Robert Redford jako vtipný sloupkař a Alan Arkin jako editor (totéž platí i pro politickou rovinu filmu, ve které zaběhnuté typy solidně ztvárnili Jeff Daniels, Ben „sako mi sedí“ Affleck nebo Jason Bateman). Tyhle hustě zalidněné a pochopitelně i stěžejní roviny filmu přitom scenáristé obohacují ještě o vhled do soukromí některých postav. Pokouší se rozehrát jejich osobní dramata, takže se na thrillerovou kostru ještě roubuje například milostný trojúhelník. Na jeden film toho je najednou moc a rychle se rozbíhající snímek v druhé polovině spíš klopýtá.

Té dějové zbytnělosti je škoda. Trpí v prvé řadě samotné pátrání, které ztrácí na drajvu a napínavosti, přitom mnohé odbočky se nestíhají doříct nebo vůbec adekvátně rozehrát. Na prázdno vyznívají milostné záležitosti, vyvanou i pokusy o jakýsi širší politicko-společenský přesah, kdy jsou do filmu vtahována tak komplexní témata jako válka, zbrojení, špionáž… tedy věci, které by jistě šlo doťuknout v rámci televizní minisérie, ne však v jedné šlapající dvouhodinovce. I člověk neseznámený s velebenou televizní sérií State of Play (která pro poslední díly Harryho Pottera objevila režiséra Davida Yatese - a filmu sloužila jako předloha) si jistě dokáže představit, že přehuštěnost i nedotaženost jsou právě vedlejšími produkty převodu minisérie na plátno. Jako se podařilo adaptovat děj na americké kulisy, tak se naopak nepovedlo dotáhnout do kin zcela kompaktní příběh.

Hvězdný scenáristický trojlístek Carnahan – Gilroy – Ray (schválně si zkuste projet jejich filmografie na IMDb) zadělal na film, jenž se pokouší na prostoru jednoho celovečeráku obsáhnout zároveň Michaela Claytona, Všechny prezidentovy muže i Firmu. Aniž by výsledný tvar byl stejně silný. Osobně mě to dost mrzí, protože Macdonaldova režie je jinak výtečná, zručná ve vedení herců i v rozbíhání vzrušujících thrillerových momentů (naháněčka v garáži se náramně povedla). Jenže jeho projekt ve výsledku pálí příliš často nazdařbůh a občas si neodpustí jak příliš krkolomné zvraty, tak poněkud vyčichlá poselství. Celková průraznost pak není tak velká, aby Na odstřel oslnilo i za jednu dvě sezóny.

Vidím promarněný potenciál. A proto tu sedmou hvězdičku nevytáhnu - i když bych palec nahoru dal bez váhání.