Kdykoliv pustíte za kameru scenáristu, můžete si být jisti, že o napětí nebude nouze. Jak na straně producentů, tak na straně koncových spotřebitelů. Ti pisálkové totiž při režírování přemýšlejí úplně jinak a hlavně, seškrtávají své vlastní nápady, zatímco vymýšlejí úplně nové (pokud režisér není zároveň scenárista, dochází pouze k první fázi). V žánru dramatu a thrilleru nám tak před očima raší příběhy, které mají o poznání košatější dějové linie, nebojí se křížit, pobíhat v čase a hlavně... bez okolků divákovi naznačovat, že jsou chytřejší než on, takže by měl raději dávat pozor, pokud se chce něco přiučit. Pokud si myslíte, že scenárista všech tří Bourneů, Tony Gilroy. jde na to nějak bezelstněji, pak sázíte na špatného koně. Tenhle právnický thriller totiž ve své podstatě vůbec není právnický thriller. Jediné čím si můžete být jisti je, že George Clooney vypadá sexy a jde si pro dalšího Oscara.

Jinak se ovšem celý film vznáší v mlhách. A to prosím nejen metafyzicky... Gilroy vypráví pomalu, některé věty pro jistotu zopakuje a halí Claytonův svět do vybledlých a šedých barev. Není se co divit, náš hrdina není zrovna ve fázi, která by se dala popsat termínem "zlaté časy". Nemá čas na syna, jeho bratr mu nadělal spoustu dluhů, a doslova před nosem mu přibouchnul zadní vrátka z oboru, který ho postupně rozkládá. Gilroyovo navození atmosféry světa, ve kterém každý podráží každého a nejdůležitější čudlíky umí mačkat nikoliv spořádaní právníci, ale "čističi" - ti co mají známé, co mají známé, co vás zlikvidují mávnutím kouzelné hůlky, je natolik sugestivní, že vás ta špína a ten mor začnou kousek po kousku žužlat taky. Stačí nahlédnout do duší tří pilířů snímku. Arthur Edens (Tom Wilkinson), stárnoucí žralok ve službách, se po šesti letech strávených na případu chemické firmy, kterou žaluje poškozená rodina v nějakém americkém Zapadákově, psychicky složí a jeho chlebodárce se ho snaží odklidit ze scény, aby mu mezi prsty neprotekly další miliony za poskytnuté služby.

O řízení celé akce se stará Karen Crowder (Tilda Swinton), žena která už nadobro propadla peklu a tráví osamělé večery nad hromadami papírů, pečlivě vystavěnými komínky šatů a diktafonem, do kterého padají nekonečné variace na dokonalé proslovy. A pak je tu Michael Clayton, stojící někde na pomezí mezi procitnuvším Arthurem, který mu v úvodu filmu nadiktuje na záznamník doznání svých hříchů a zároveň obžalobu moderního světa, a nenávratně zašpiněnou Karen, která udělá cokoliv pro to, aby si udržela prominentní místečko a zavděčila se správní radě. Nemá v životě nic jiného, kariéra je to první a poslední. Jde přes mrtvoly... doslova.

Hlavni hrdina se v tom všem ocitnul tak trochu omylem. Arthurův rozpracovaný případ vidí jako šanci pro obhajobu svých vlastních činů a brzy se musí rozhodnout mezi tím, zda bude životem kličkovat pro to, aby se měl dobře, nebo aby udělal něco dobrého pro ty ostatní. A není to zdaleka tak černobíle moralizující, jak byste se z předchozí věty mohli domnívat. V tom je Gilroyovo kouzlo a proto tu už třetí odstavec mluvím jenom o postavách. Na první pohled vypadá Clayton jako laciná kopie knížek od Johna Grishama, ale málokdo by dokázal na plátno propašovat hned tři postavy, které v sobě mají tolik emocí a vnitřních bojů, že by to vydalo na několikanásobné zkoumání. Při tomhle filmu musíte dávat zatracený pozor. Nenechte se zmást pomalým tempem, už během prvních minut na vás Gilroy vytáhne starou dobrou fintu s flashforwardem (po první scéně následuje titulek "Před čtyřmi dny...", takže se celý film vlastně nepohybuje směrem ke konci, ale k začátku. A to samozřejmě není všechno.

Gilroy zjevně moc dobře věděl, že na své herecké trio se může spolehnout, a tak mu servíruje hned několik částečně monologových vrcholů. Znovu připomínám, že tohle není právnický film. K soudu se nepodíváme ani jednou, na vyleštěné čapky z JAGu nebo dobromyslné důchodce Matlocka či Masona rovnou zapomeňte. Tihle lidé řeší problémy mimosoudní cestou, ať už to znamená cokoliv, a k jejich případům by se televizní hrdinové nepřiblížili ani s brokovnicí. Jenže když si myslíte, že jste nejlepší, vždycky už je za rohem někdo snažící se vás přesvědčit o opaku. To ví i Gilroy a proto se metody soupeřících stran rychle vyostří. Dokáže morálně zrezivělý Clayton ubránit nově nabytý štít spravedlnosti proti všem? Jerry Bruckheimer by vám odpověděl explozivní akční scénou, Tony Gilroy vás nechá nakouknout ještě hlouběji do Clooneyho vrásek, abyste ještě víc zpanikařili. Správnou odpověď se totiž dozvíte až ve chvíli, kdy hrdinovi odpluje z úst. A to prosím v jedné z nejchytřejších a nejadrenalinovějších scén roku.

Ale opět žádné přestřelky, mimozemšťani a automobilové honičky. Ostatně i kameru Gilroy minimalizoval na úroveň televizní adaptace (to neznamená, že je nevýrazná nebo hloupá, spíš se chová "neviditelně), tak aby postavy měly ještě víc prostoru. Aniž bych chtěl filmového fanouška (tzv. fanouška obecného) podceňovat, Michael Clayton rozhodně není pro každého. Je velmi, velmi pomalý, musí vás podchytit svou depresivní atmosférou (to nutně neznamená, že musíte před cestou do kina spálit něco v troubě nebo si utrhnout knoflíček u košile) a hlavně musíte být ochotni sledovat každý záhyb, každé slovo a být ochotni se několikrát vrátit na start a všechno si to v hlavě předělat. Je to jako Rubikova kostka. Některé cestičky jsou slepé, ale tu správnou máte pořád v ruce. A ten pocit, když ji složíte ve stejný okamžik jako hlavní hrdina, ten je prostě k nezaplacení. Michael Clayton není mainstream, ale není to ani nepřístupný art. Jen musíte vstoupit těmi správnými dveřmi. Nechoďte na ten film kvůli vysoké hodnotící známce, jděte jen v případě, že vás tahle recenze zaujala. Jinak budete po dvaceti minutách přeskakovat ostatní diváky a hledat cestu do sálu s Willem Smithem.