Ta idea nebyla zlá. Natočit „Traffic o ropě“ odkrývající všemocnost průmyslových korporací, ropné lobby i šejků, kteří proti vlastním národním zájmům akceptují současné nastavení trhu, by se mohlo vyplatit i mimo kinematografickou sféru. Totální aktuálnost a velebená literární předloha Roberta Baera mohly scenáristu a režiséra Stephena Gaghana dotlačit ke slávě vyvážené pětihvězdičkovými recenzemi i komentáři na názorových stránkách novin. S hvězdičkami to Gaghanovi klaplo, byť na trochu jiné hodnotící škále. :-) Významnější vliv na evropskou či americkou společnost mu ale povýtce nehrozí.

Gaghana bude se Syrianou na vodítku jednou provždy prohánět duch Stevena Soderbergha. Tušíte správně, že se přidávám na stranu těch, kteří Syrianu považují za monument personifikující Soderberghovu velikost, v podobném duchu jako plagiáty Prciček utvrdily teenagery i odrostlé spermofily v kvalitách Weitzovic originálu. Soderbergh totiž před svým oscarovým sběrem s Trafficem balancoval přesně na hraně mozaiky, která mapuje široký prostor, ale zároveň vás neustále přitahuje k mnohým z postav velice osobními a snadno srozumitelnými momenty. U takovýchto filmů se nelze vyhnout určitému chladu a odosobněnosti, tedy pokud nechcete - tak jako Paul Haggis v Crashi – věnovat každé z postav prakticky jen jeden uzavřený problém. Gaghan nepraktikoval tenhle styl ani při psaní Trafficu, kde se řada linií roztahovala do šířky, jejichž dramatický smysl mnohým dodnes uniká (znám hodně lidí, co se pronudili), ale Soderbergh zvládl každou kostičku ze skládanky chytit dřív, než by mu utekla pod postel, a na několika sugestivních scénách pak vymalovat celou drogovou krajinu do úhledného a koherentního tvaru.

Gaghan v roli samozvaného režiséra nic takového nedokázal hned z několika důvodů. Primárně jej diskvalifikuje faktická ztráta na Soderbeghovu nápaditost a formální virtuozitu, která dokázala i v odcizených pasážích se šéfy drogových kartelů přitáhnout pozornost. Gaghan nic takového nedovede, což je nejlépe patrné v zasedačkách společnosti Connex, kde se neustále pohazuje miliony, miliardami, procenty a synergiemi, tedy instrumenty, které mohou při Gaghanově strojové režii lákat snad jen rozené obchodníky.

Gaghanova realizace je vrcholně únavná, jelikož celé dvě hodiny šlape podle jedné příručky. Schválně si všimněte, kolikrát autor časově „přetáhne“ první záběr uvozující do nové lokace, kolikrát spustí televizní nebo jiný voice-over, „pod nímž“ někdo leží nebo sedí, chystaje se odehrát další (povětšinou nikterak zásadní) dialogovou scénu. V závislosti na téhle monotónnosti je Syriana neskutečně pomalým filmem, v němž se sice v každé druhé větě řeší (zdánlivě) velké věci globálního významu, ale v zásadě se neděje nic, co by vás mohlo odradit od několikaminutového úprku na kafe.

To pochopitelně není pouze chybou Gaghana-režiséra, nýbrž rozhodujícím nedostatkem Gaghana-scenáristy, jenž pojímá složitý svět politiky a vrcholného byznysu skrze srozumitelné a celistvé výpovědi zúčastněných, které možná zní na první poslech coolózně (viz dialog o korupci), ale krátce po odeznění i velice nevěrohodně a celkově strojeně. Přijde mi nešťastné uchopovat tak složitou problematiku pomocí dialogů s pointou a snadnou vyjímatelností z kontextu, ale i prostřednictvím stařeckých mouder a činů, jejichž skutečná lidská váha se odhaluje pouze zřídka. Gaghan se na můj vkus nechal příliš unést světem, který může obyčejný smrtelník (a v takové šíři) prokouknout jen přes banality, obsahové triviálnosti a nakašírované rozhovory, které se konají tuhle u bouřícího moře, tuhle na písečných dunách, aniž by skutečně vynikla jejich proklamovaná důležitost.

Jedinou spásou před naprostým zatracením jsou pro Syrianu dva osobnější momenty s Clooneym na výslechu a Damonem u bazénu, výborně zkomponovaný závěr a přitažlivé herectví George Clooneyho. Naopak v postavě Matta Damona se perfektně zračí Gaghanovy slabiny, protože i když nás rejža zprvu přivábí k osobní tragédii téhle figury, o hodinu později už jeho duševní vývoj válcují nedobře zpracované zákulisní machinace a politické plány, kvůli kterým naprosto zanikne problematika jeho vztahu s manželkou Amandou Peet. O exkurzích do hlav muslimů raději psát nebudu, protože bych se u průzkumu hloubky, poutavosti a myšlenkové originality zájmu o Korán a mentalitu arabských radikálů akorát rozčertil. A to vy přeci nechcete, že... :-)

Už dlouho na mě nějaké seriózní, kvalitně obsazené a velkolepě pojaté drama s prvky thrilleru nepůsobilo tak zbytečným dojmem. Tahle ospalá vražedkyně času možná čerpá z pečlivě zdokumentované reality, ale na plátně se jeví jen jako ideově pustá fabulace, které Gaghan zlomil vaz svou uondanou režií. Pamatujte si proto do své režijní kariéry: I když budete u vypjatých scén vypínat zvuk a puntičkářsky ladit hudbu, stejně vám z vašeho veledíla může vylézt jen vznešená nuda, která oči nepoštípe o nic víc než kouř z letního táboráku. Držte se radši svého kopyta.