Některé filmy mají tu smůlu, že je recenzent před sepsáním textu vidí dvakrát a všimne si chyb, které původně díky rychlému tempu nebo uhrančivému vizuálu zůstaly skryty. International ovšem paradoxně patří do skupiny filmů, které mohou s druhým zhlédnutím mluvit o štěstí. Tedy ne že bych při "reparátu" považoval Tykwerův pokus o bondovku za chytřejší nebo zábavnější. Byl jen o kapku snesitelnější. Ale vážně jen kapku. Clive Owen se v něm konečně dočkal. Poté co mu roli slavného britského kravaťáka s třícifernou volačkou (a snad i IQ) přebral Daniel Craig, posměšně si štěknul v Růžovém panterovi na podobnou notu a teď se do toho opřel jako agent Interpolu. V jeho kontraktu se o způsobu provedení a samotném scénáři asi psalo jen maličkým písmem pod čarou, tak jako to bývá u hypoték a úvěrů, jinak si lze jen ťukat na hlavu, proč tuhle smlouvu podepsal. Ano, bankéřem je Tom Tykwer - experimentátor s doposud čistým trestním rejstříkem, ale tenhle film správně naznačuje, že věřit musíte jenom sami sobě.

Což znamená, že pokud půjdete do kina s očekáváním akčního nářezu, ve kterém věčně nasupený Owen rozstřílí na cimprcampr tucet evropských metropolí, znamená to, že jste skočili na špek velké, zlomyslné korporaci. A teď nemluvím o mezinárodní bance, ze které dělá Tykwer obrovského strašáka, ale o Sony. Zástupci studia nejdřív radikálně přestříhali trailer, takže v něm vybuchuje o něco víc věcí než v samotném filmu, a pak pro jistotu film vytrhli Tykwerovi z ruky a sestříhali ho podle akčnějšího mustru. Těžko říct, jestli odvedli polovičatou práci nebo si režisér pomalý běh snímku dostatečně pojistil, ale International je většinu stopáže stejně nudný jako jeho ústřední záporáci. Parta všemocných bankéřů, která se snaží za peníze nevinných korporací hrát vabank na černém trhu se zbraněmi, je až nebezpečně podobná nudným límečkům v poslanecké sněmovně. Přesně těm tiskovým mluvčím a spin-doctorům, jež nás denně krmí nesmysly. V Tykwerově podání sedí v honosných vilách, hrají šachy, chatují spolu přes webkamery a občas se rozhodnou najmout někoho, kdo najme někoho, kdo někoho zabije. O Owenově postavě vědí, ale nevysílají proti ní nařachané ruské zabijáky nebo helikoptéry s protonovými torpédy. Raději ho nechají utopit se ve vlastní šťávě při vyplňování byrokratických lejster.

Zní to jako parodie? Tykwer tentokrát rozhodně neběží o život, spíš se pomalu šourá a nadává na úředníky ve všech možných podobách. Mrtvol přibývá nevzrušivým tempem, Naomi Watts ve vedlejší roli pořád někomu telefonuje a Owen sice zvládá vnější škatulku honícího psa, ale scénář mu nenabízí žádné velké rachejtle, kterými uhranou kolegové Bond nebo Bourne. Poletování sem a tam po světě, naháněčky záporáků... ano, ale musí to působit věrohodně. Zatímco na půdě civilní (přidušené) akce Tykwer exceluje a zachraňuje udýchaný rytmus alespoň částečně hezkou kamerou a úchylkou pro architektonické zázraky evropského kontinentu, v dialogové vatě beznadějně mlátí diváka po hlavě prázdnými paragrafy a slepými uličkami. Představte si, že by 007 musel před každou misí vyplnit pět formulářů, tři výjezdní položky a protokol za každého zabitého záporákova poskoka a... vy se na to museli koukat! Přesně tímhle dojmem působí International od první minuty a Tykwer se to ani nesnaží zvrátit. Skoro mi připadá, že herce nechal pobíhat po place a cucat z prstu "nějaké odborné texty", aby přišel za pět minut dvanáct a natočil rádoby opulentní přestřelku v Guggenheimově muzeu, která ovšem svou béčkovostí (hrdina létající vzduchem, střílející od boku a obouruč ze dvou kulometů) připomíná spíš Sejmi je všechny a do filmu se koncepčně vůbec nehodí. Opravdovou perličkou je pak její pointa, již bych neměl prozrazovat, ale která mě i napodruhé shodila pod sedačku. Scénář od debutujícího Erica Singera má víc slabých míst a jednu dobrou hlášku. Nebudu vás kvůli ní hnát do kina, stejně působí opsaným dojmem: "Fikce na rozdíl od reality musí dávat smysl". Jenom dodám, že Singer si to neuvědomil, a tak jsou ve filmu scény nad jejichž logikou budete na internetu krvácet (závěr nevyjímaje).

Na druhé zhlédnutí jsem v publiku trochu méně klel, trochu méně klimbal, ale odpuštění se nedostavilo. International z jedné strany vypadá jako nezvládnutá žánrovka, z druhé jako hodně mizerně napsaný a ještě hůř načasovaný pokus o sofistikovaný thriller. Tak či onak je to prohra, v druhém případě umocněná finanční krizí, která značně tupí hrany již tak tupých záporáků. Pro Owenovy fanoušky je skoro dobře, že film nejde do kin (minimálně těch českých) a dočkáme se až podstatně zajímavější Duplicity od Tonyho Gilroye. Jeho Michael Clayton dokázal rizika chapadlovitých korporací načrtnout bez bouchaček, stresem zkřivených obličejů a záhadných zabijáků s endoprotézami jak z Uprchlíka. A navíc mi při něm běhal mráz po zádech, zatímco u International mi běhaly leda tak oči po hodinkách. A ten architektonický fetišismus by si Tykwer měl schovat do reklam na tvárnice a filmy příště budovat na scénáři, nikoliv na dalších budovách.