Tohle je osobní.

Zlomili mu srdce. Rozbili mu jeho Aston Martin. A Vesper Lynd, Bondova životní láska, kvůli nim spolykala andělíčky. Agent s povolením zabíjet se naštval. Odhodil naivitu zamilovaného mládence a jal se šlapat po parchantech, které dosud tušil jenom v pozadí...

Mise jak dělaná pro Daniela Craiga, živočišnou horu masa, jež změnila agenta 007 v živel, kterým cloumají emoce. Tedy alespoň dočasně. Nováček zmítaný pocity se už v závěru brilantního Casina Royale přiblížil „klasickému“ pojetí Jamese Bonda, tak jak jej známe z dvou desítek celovečerních filmů. Navlékl si elegantní oblek s rozhalenkou, do ruky vrazil kvér o výšce průměrného čínského chlapce a vyšlápl si na prvního z gaunerů. Jak to dopadlo vám dopoví Quantum of Solace...

...jak to dopadlo podle nás, to už asi tušíte podle hvězdiček, na které jste si už jistojistě sjeli. Nadšený ryk spojený s tři roky starým restartem série tentokrát neuslyšíte. Druhý film s Danielem Craigem je totiž víceméně stejný jako jeho úvodní titulková sekvence. Tentokrát žádný nářez, podbarvený hravou i agresivní grafickou smrští. Na plátně se jen líně povalují dvě ženštiny, vůkol vane písek a snad znuděný, snad unavený Bond občas vystřelí z pistole, to aby mohla melodii z průměrné písně protnout kulka. Za výsledkem je nejspíš spousta práce a určitě nějaký ten milion z rozpočtu, ale vnitřní energii - natož fantastické nápady - by v něm člověk tentokrát hledal marně. A tak je to s celým filmem.

Na jeho startu samozřejmě čeká tradiční odpich: dvě velkolepé akce. První je automobilová honička. Bond frčí po asfaltu i písku, za ním si to švihá hned několik lesklých bouráků (nač troškařit) a v hlavě bliká první varovná kontrolka s tváří úplně jiného agenta... Jasona Bournea. Stříhá se zběsile z detailu na detail a orientace v akční změti se díky tomu stává složitější než kdykoliv předtím. O pár minut později přichází druhá akce a s ní i předčasný vrchol filmu: Zběsilý sprint, během kterého Bond postupně vystoupá z podzemí až na střechy, zakončuje důvtipně vymyšlené kočkování na lešení. Slušné, ale kontrolka stále bliká.

Že se Bond výrazně přiblíží Jasonu Bourneovi, bylo jasné už před několika měsíci. Štáb posílili lidé z nejúspěšnější akční trilogie posledních let, v čele s Danem Bradleym. Navenek to byla logická volba. Bond už v Casinu Royale zmohutněl, odvrhl digitál a nabídl fyzičtější a tělesnější akci. Diváci vrněli spokojeností, a tak šli producenti ještě dál, aniž by si uvědomili jednu maličkost. Totiž že Marc Forster opravdu, ehm, není Paul Greengrass. Kupodivu! Quantum of Solace je tak plné bourneovské akce, kdy vedle aut a střech dojde i na jeden souboj v pokoji (včetně mlácení knihou!), i spektakulární jízdu na motorce. Všechny scény však mají výraznou vadu na kráse - jsou VÝRAZNĚ HŮŘE sestříhané a občas dokonce nepřehledné. Forster se pokusil spojit eleganci Bonda s Greengrassovským tepem, ve výsledku ale ztratil devizy z obou pojetí akce: Jak efektnost Casina Royale, tak dynamiku Bournea.

Tvůrci zkrátka chtěli bondovský vesmír ještě víc přizpůsobit době a tomu, co zrovna hýbe žánrem, čímž Quantum of Solace odsoudili do pozice nešikovnějšího bratříčka bourneovské trilogie. Je to velká škoda, protože zatímco před třemi lety vedle sebe stáli tři skvělí agenti s osobitým rukopisem (připočtěte i Ethana Hunta a Mission: Imposssible 3), dnes září jen jeden. Forster se mu sice snaží pláchnout dalšími naháněčkami na moři i ve vzduchu, souboj člunů ale skončí dřív, než by mohl strhnout, a letecká bitva je rovnou jedním velkým úletem, kdy se do jinak vážného filmu vrátí zběsilé logické kopance (pravda, Bond logice nikdy neholdoval, ale i tak by si nemusel v té rachotině dovolovat na stíhačku), jakožto i šílená triková tečka jak z Likvidátora. A nepřehlednost? Ta platí i tady. Napětí? Pořád se blíží nule. A ani v explozivním finále se od ní příliš neodchýlí.

Není to ale samozřejmě jen akce, v níž Forster tápe. Hlavní postavu si sice trochu „učesal“, pořád ji ale nechal pohánět vnitřním puzením. Přinejmenším na oko. Pominu-li skutečnost, že Bondova urputnost z filmu není prakticky vůbec cítit a že ji na plátno zanáší výhradně Daniel Craig (převážně během rozhovorů s M), zarazí příběh samotný. Zatímco Casino Royale se jako mohutně klenuté drama rozléhalo po sto čtyřiceti minutách nabušené stopáže, příběh „Kvanta“ je nejen výrazně kratší, ale i rozplizlejší. Spousta scén se řídí jen náhodami nebo nutností vypořádat se s tou nebo onou postavou z Casina (a že jich je), takže Bond bez ustání skáče z kontinentu na kontinent a míjí další a další figurky. Překotnému dění často schází návaznost a prospěla by mu alespoň špetka vysvětlení navíc (Proč se tam jede? A proč se jednou přidá i Olga a podruhé naopak zůstane kvůli „mořské nemoci“ doma?). V roztěkaném ději se pak i spolehlivě utápí záporák Mathieua Amalrica, jenž je v porovnání s panem Šifrou, natož s Goldfingerem nebo Blofeldem, dokonale nudným nazdárkem. Těsněji se tak 007 dostane jen k ucházející bondgirl Olgy Kurylenko, jejíž postavu pro změnu obohatil nedomrlý motiv pomsty za rodinné neštěstí.

Forstera tak zachraňují v podstatě jen špičkové technické parametry, nezklamávající Daniel Craig a klasické bondovské bonmoty, které filmu jako jediné pravidelně čechrají peří. Možná právě na jejich strůjce – populární poradce na hlášky – padla většina rozpočtu. Dávalo by to smysl, protože jinak se těch neskutečných 230 milionů dolarů těžko hledá. Malé srovnání: Výrazně efektnější, velkolepější i delší Casino Royale stálo milionů 150. A pokud bych chtěl být hodně kousavý, ukázal bych Forsterovi třeba vizuálně „plného“ Maxe Paynea za skromných 35 mega (co na tom, že film jako celek je slabý) nebo střemhlavý akčňák 96 hodin, jenž sice nemá letadla, čluny ani exotiku, vykazuje však ostřejší bitky a adrenalinovější automobilovou honičku. Luc Besson si mohl za rozpočet Quantum of Solace pořídit takových filmů pět!

I proto vnímám „Kvantum útěchy“ jako prohru, byť prohru bizarní a v jistém směru jedinečnou. Asi už nikdy nebude Bond obtěžkán takovými ambicemi. Nebude se v něm v sofistikovaných montážních sekvencích spájet opera s akcí (koho zajímá, že akce absolutně nevyzní?), nebude se prolínat cval koní s Bondovými sprinty. A 007 se jen ztěžka znovu podívá do tak autentických kulis, mezi vesničany, kteří by klidně mohli statovat v Lovci draků, anebo mezi ošuntělé britské úředníčky, tak vzdálené naleštěnému světu, v němž se Bond až dodneška proháněl. A už asi nikdy neuvidíme odličující se M. Nebo v to alespoň doufám.

Co je na tomhle superseriózním přístupu nejdivnější? Přeci to, že Quantum of Solace je i tak psychologicky plytkým a matně narýsovaným odvarem z tolikrát zmíněného Casina. Tváří se smrtelně vážně, proto opouští od explicitních radovánek s bondgirls. Znovu zapomíná i na hračky a technologické vychytávky i obligátní větičku „Bond. James Bond“. Hlouběji do duše agenta 007 mu to však nepomůže. Snad jen na papíře. Opravdu ale chcete slyšet z úst Olgy Kurylenko úvahy o bolesti v srdci a jizvách duše?

Možná právě proto jsem na Forstera tolik přísný. Po Casinu Royale mu jednoduše neumím odpustit, že skvěle nakopnutou postavu, sérii a vlastně i celý subžánr zastavil a vehnal do slepé ulice.

Tohle je osobní.

P.S.: Pokud vás Casino Royale emocionálně zcela minulo, přičtěte si standardní jednu hvězdičku.

P.P.S.: Podezírám tvůrce, že role Gemmy Arterton byla do filmu vložena jen kvůli elegantnímu odkazu na Goldfingera.