Studia naroubovala do filmového podzimu požehnanou řádku překvapení. Člověk aby si v kině podepsal sedačku a začal si v kuchyňce sám smažit popcorn, pokud chce nakoukat každý zásadní kus. Pokud touží absorbovat každou dobrou zprávu o tom, že Hollywood (a anglofonní část filmového světa obecně) nejen zprudka dýchá, ale i rovnou produkuje vytříbené shluky pohyblivých obrázků. Co týden to titul, který stojí za pozornost i vaše peníze: Ať už k vám srdci přiroste Casino Royale, Dobrý ročník, Borat, Potomci lidí anebo zpropadená Skrytá identita, ta optimistická zpráva vás jako správného filmového fajnšmekra jednoduše musí těšit. A pokud ne, trhněte si nohou...

Dnešní pán na holení to měl zvlášť těžké. Casino Royale provázela od začátku poměrně silná dávka skepse, přičemž brunátný výraz Daniela Craiga byl v podstatě jen rozbuškou celé řady pochybností. Pochybností, které nový Bond rozmetal ještě předtím než pochopil, že k martini a vodce nepotřebuje celý ovocný sad. Už černobílý prolog odpovídá, odkud bude tentokrát vyvěrat kouzlo nesmrtelné obchodní značky s dvěma nulami. Bitka na záchodech je nečekaně ostrá: Fyzičnost z ní cítíte ještě víc než z éry poctivých akčňáků okolo Johna McClanea. A když první Bondova oběť potupně chlemtá vodu z umyvadla, dá se snadno pobrat, že pot a krev z těl nebude stékat jen proto, aby maskéři vykázali před zaměstnavateli nějakou činnost.

Bondova debutantská akce šlape od první sekundy spolehlivěji než Omegy, kterými si zdobí předloktí. Stylově animované titulky představí průvodní song od Chrise Cornella (spoluautor a tradiční Bondův skladatel David Arnold se pak může průběžně vracet k jeho jednotlivým motivům a ladně popohánět dění), a pak už se jde zase drsně na věc při nahánění černošského artisty. Právě u „parkurové“ honičky, bitky na jeřábu a třaskavého dovětku na ambasádě lze s předstihem pochopit, že se do služeb jejího Veličenstva vrátil ten pravý muž. Nechce se věřit, že ten stejný Martin Campbell k nám ještě loni přeposlal odfláknutou Legendu o Zorrovi. I tady se tváří jako žák staré školy, který nevěří bullet-timeu ani jiným samoúčelným trikovým udělátkům. Jenže... s Bondem plným emocí i prchlivosti, s Bondem unáhleným, ale ve své podstatě i naivně romantickým, a konečně s Bondem tvrdším, drsnějším i zranitelnějším se Campbellovu oldschoolovému pojetí daří lépe než kdy jindy.

Akčním sekvencím v podstatě neumím nic vytknout. To jakým způsobem režisér kloubí kinetiku z M:I:3 s tradiční velkolepostí bondovek a odráží v ní i momentální náturu Jamese Bonda si zaslouží absolutorium. Akce je přehledná i efektní, na rozdíl od Brosnanovy éry z ní prosakuje mnohem hutnější náboj. Tělesnost každého střetu a umanutost s jakou si James klestí cestu dopředu vytváří z kontroverzního castingu perfektní volbu. Protože i když Daniel Craig občas vyloudí pohled zdrogovaného telete, role do sebe zahleděné nula nula sedmičky, která se teprve mění v cynického elegána, mu byla ušita na tělo líp než smoking pro partičku pokeru v „černohorském“ Casinu Royale. A to se hodí, protože do takového rizika Bond nikdy předtím nešel...

...čímž samozřejmě nemyslím konkrétní sázky mezi zúčastněnými karbaníky. Craigův Bond přináší razantní změnu koncepce. Najednou se o něco hraje. Supermanská image se krabatí, poznáváme (snad nejen v tomto filmu) i Bondovy slabiny a můžeme se i vcítit do jeho pocitů. Brosnanovy bondovky teď působí jako instantní čajíček, který jakmile se vylouhuje, už nemá čím naplňovat chuťové pohárky. I když James v minulosti pohřbil svoji manželku, nikdy v tom nebylo tolik vášně a skutečného sžití s postavou ve srovnání s tím, kolik Campbell vyextrahuje z milostné idylky s Vesper Lynd. Můžete namítnout, že k Bondovi propracované nitro nepatří. Já budu oponovat tím, že Casino Royale mi nejen vysvětluje, proč mi 007 nikdy nepřirostl na sto procent k srdci, ale představuje i ideální vendetu drzým (a stále se lepšícím) agentům od konkurence. I v době Ethana Hunta a Jasona Bournea má James pořád čím oslnit. Lee Tamahori nám dosvědčil, že předražená digitální akce vykoupením nebude. Campbell naopak vynalezl nadmíru účinnou kúru, jejímž těžištěm je dokonale zvládnuté akční řemeslo, překvapivě silné intimní momenty a odvaha v nabourávání, ale i následném utužování Bondova vesmíru (Daniel Craig se postupem času znatelně formuje do Flemingova modelu). Bude smutným paradoxem pokud bude Tamahoriho počítačový průměr dál numericky nejvýdělečnějším dílem série a výtečné Casino zapadne...

Ne každému bude nastolený styl pochopitelně vonět. Možná se bude mluvit i o zradě, protože životem překypující Casino zpětně znevažuje všechny ty samoúčelně utažené uzly na kravatách a postelové avantýry, jejichž vnitřní smysl se vešel do jednoho lascivního bonmotu. V jednadvacátém podání se díky scenáristům (Purvis – Wade – oscarový Haggis) strhává Bondova machistická slupka, odkrývají se kosti a rýpe se do dřeně. Samozřejmě se i při tomhle přístupu stihnou navařit na roztepanou konstrukci vtípky a nějaké ty odkazy, v Casinu Royale se ale přesně odhalila ona míra, která neznesvěcuje serióznější psychologické pojetí, ani nezapomíná vyplňovat šuplík akční zábavy pro teenagery i jejich rodičovstvo.

Ptáte-li se na nějaká ta negativa, rozhodně jím není jakýsi otevřený konec, o němž se na netu špekuluje (upřímně řečeno, ani jsem nepochopil, co je na něm otevřeného...). Proto nebýt občasných kostrbatých promluv a tradičních nelogičností, které u zlidštěného Bonda víc tahají za brýle (v úvodní honičce se mi trochu zajídalo neustálé zkracování rozestupů), nemohl bych váhat nad „plným kotlem“. Rozpočet se podařilo vymlátit do posledního centu, Campbell září i v klidných pasážích a české reálie neruší. I herci si své odehráli, jakkoliv bych klidně zrevidoval výběr Evy Green, která je šíleně nalíčená a neprávem tak spadá mezi vizuálně zcela podprůměrné bondgirl (před zrcadlem poznáte, že je ve skutečnosti mnohem hezčí). Pochopitelně, v Casinu Royale se tentokrát neinstalují krasavice kvůli tomu, aby bylo co tisknout v Maximu. Jde o lásku a jiné citové lapálie. A já si cením Martina Campbella, že v jejich zobrazení byl ještě o kousínek důslednější než J. J. Abrams v trojce Mission: Impossible. Ve scéně výslechu pochopíte, že letošní Bond má větší koule. Proto mohl sfouknout Huntův vítězný doutník a stát se akčňákem roku, který nasliboval agentovi s povolením zabíjet další světlé zítřky.