Lidé ve skleněných domem by neměli házet kameny, doporučuje anglické přísloví. A přesně do jednoho takového domu, postaveného na svazích hor, je sezvána skupinka dlouholetých přátel na společný víkend v novince tvůrce Boje o moc Jesseho Armstronga nazvané Mountainhead. A přestože jim luxusní dům nabízí panoramatický výhled na horské masivy, oni většinu pobytu stráví zíráním na displaye svých telefonů. A z dobrých důvodů.

Nejedná o ledajakou skupinku čtyř přátel, ale o trojici miliardářů a ředitelů technologických firem, které vyvíjejí sociální sítě a AI modely. Své přátele si do nově zařízeného domu pozval vždy nejistý Hugo Van Yalk (Jason Schwartzman), přezdívaný Soup nebo Souperman (o odhalení proč vás neochudím). Jako jediný nicméně se svými firmami nepřekročil hranici miliardy dolarů, a připadá si proto méněcenný natolik, že tomu nejstaršímu přenechá svůj pokoj.

Třemi pozvanými jsou Randall (Steve Carell), který se rád stylizuje do role Marca Aurelia pro 21. století a trpí nevyléčitelnou rakovinou, která je ale pro něj v byznysovém žargonu „net net positive“. Jeff (Ramy Youssef), jehož firma právě vyrobila nejpokročilejší AI algoritmus, a Venis (Cory Michael Smith, jenž se nedávno objevil v Saturday Night), nejbohatší z přítomných, který dorazí spíše proto, že zoufale potřebuje Jeffovo AI. 

Venis, nebo jak mu přezdívá Jeff, „Vennův diagram“, totiž spustil ve své aplikaci se čtyřmi miliardami uživatelů Traam novou funkci – možnost vyrábět deep fake videa, která jsou nerozpoznatelná od skutečnosti. Jakmile tuto novinku zprovozní globálně, střet civilizací se jen vyostří a svět se vrhá do chaosu. Potřebuje proto Jeffovo AI, které dokáže rozeznat i ten nejdokonalejší deep fake od reality. Jenže ten mu ji nehodlá prodat. 

Venis tak předstírá, že se ho násilnosti, destabilizace, ba potenciální kolaps některých států vlastně netýkájí a po zhlédnutí jednoho extrémně brutálního videa se drží své mantry, že video bylo až příliš realisticky renderované na to, aby bylo skutečností, a prohlašuje „hlava takhle nevybuchuje“. Jeho appka je přece „cool“ a lidé by se měli uvolnit a přestat brát všechno tak vážně. Pohybuje se tak po domě jako groteskní vývojové stadium Jokerova s jeho Why so serious? I on se stává agentem chaosu. 

Tvůrcem scénáře i režisérem tohoto televizního filmu HBO není nikdo jiný než Jesse Armstrong, který pro tuhle stanici vyrobil i čtyři řady jednoho z nejlepších seriálů vůbec, Succession čili Boje o moc. A jistý boj o moc se rozehraje i mezi čtyřmi prachatými kamarády bez skrupulí, jejichž rivalitu jen umocní fakt, že zhodnocení Jeffovy AI raketově roste každou hodinou.

Ti se v téhle moderní slonovinové věži ze skla a oceli dohadují o tom, kterému kolabujícímu státu by mohli přispěchat na pomoc nebo který svrhnout. Takový Randall plánuje dočasné převzetí Spojených států, zatímco zapomíná, že na uvaření vajíčka je třeba vody. Jsou to v něčem snílci, ale takoví, kteří sní o elektrických ovečkách. 

Jejich svět je v něčem bublina. V něčem pohádka. A když se Venis rozhodne vyrovnat si účty s osudem a dát se do pěstního souboje s jehličnanem, připomíná nadutějšího Dona Quijota. Vzájemně se pořád špičkují, poplácávají po zádech a nafukují. Není možné nevybavit si všechna minulá prohlášení různorodých ambiciózních podnikatelů o tom, že spravovat stát je prosté, nebo že by se k vládě mělo přistupovat jako k řízení firmy. Netřeba pochybovat, že by každý jeden z charakterů Mountainhead představil svou vlastní verzi DOGE, tedy Úřadu pro efektivitu vlády.

Armstrong se opět činí, pokud jde o kulometný dialog plný odkazů a narážek. Dokáže zase jednou napodobit určitý typ mluvy a žargon specifické skupiny, jen ji musí vyzdvihnout o úroveň či dvě co do vtipu a historických narážek, protože ta zcela autentická by byla obtížně k vydržení. Tentokrát se výrazně inspiroval nikoliv rodinou mediálního magnáta Ruperta Murdocha, ale technologickými moguly, jakými jsou Zuckerberg nebo Musk, a tech bros obecně. Jejich slovník odposlouchal z různých podcastů, a tak se to tu jen hemží populárními obraty jako „posthuman“ a prázdnými slovními spojeními jako „hack the hate“. 

Armstrongův virtuozní Boj o moc snoubil satiru a bezmála starozákonní drama, a takové úrovně Mountainhead samozřejmě nedosahuje. Postavy nejsou podobně prokreslené, ani tragické. Nesou si však v sobě zlomek Kendallovy komiky. Výchozí situace je sice v něčem naléhavá, ale přece jen dosud méně hmatatelná než bulvarizace komerčního televizního zpravodajství zvláště a médií obecně.

Přehrajte si trailer Čtyři přátelé jsou z toho, jak se jednomu z nich povedlo zasít ve světě chaos, zároveň zděšení i uhranutí, a nadšeně si malují scénáře, v nichž dostanou roli budovatelů nového světa. Carrellův Randall připodobňuje převratnost situace ke starověké Mezopotámii. Ale nikdo z nich civilizaci neobohacuje. A kolo nevynalézá tentokrát ani Jesse Armstrong. Jeho satira je zábavná a nabídne i dost štiplavého, ale na rozdíl od Boje o moc nenabízí nic formálně inovativního nebo myšlenkově převratného. Mountainhead tak sice paroduje Meta, ale dělá to místy až příliš doslovně.