Saturday Night Live oslaví své padesáté výročí až 11. října 2025, protože tehdy uplyne přesně padesát let od chvíle, kdy se poprvé vysílal živák z 30 Rock, slavné to newyorské adresy, která se stala dostaveníčkem nejlepších komiků několika generací. Jason Reitman chtěl tomuhle milníku televizní zábavy vyseknout poklonu se vším všudy.

Jeho snímek zaznamenává v reálném čase poslední půl druhou hodinu před začátkem show a musí chtě nechtě promlouvat ke každému, kdo někdy něco tvořil, aniž by si byl jistý výsledkem. Lorne Michaels tu běhá od čerta k ďáblu, od matadorů televizní zábavy, co mu úspěch nepřejí, k nespolehlivým, ale legendárním hercům a komediandům jako Chevy Chase, Dan Aykroyd a v neposlední řadě John Belushi. Všichni jsou skvěle obsazení, v rámci možností i sami sobě podobní, ale hlavní je tu ten nekontrolovatelný chaos, napětí a tak trochu i extáze vyplývající z absolutní sázky na nejistotu.

Je to fantastický film, Reitman do něj napumpoval srdíčko, jakkoliv běžného diváka mine velkým obloukem a vidět ho u nás v kině se bohužel nepoštěstí. Velká škoda, kterou můžete napravit na nejrůznějších online videotékách, pokud mluvíte slušně anglicky a nezmate vás uragán akcentů, nejrůznějších idiomů a slovních přesmyček, protože se tu přeci jenom pohybujeme mezi lidmi, co jsou mistry mluveného slova. V zásadě od startovního výstřelu jsme vhozeni do uhrančivého kotlíku okolností, v němž mladý Lorne Michaels (vynikající Gabriel LaBelle) krotí zvěřinec (alias herecký ansámbl), snaží se z přehršle skečů poskládat finální program, přetahuje se o výsledný tvar s ambiciózními scenáristy, opatrnými šéfy lokálních televizí, nedůvěřivým managementem a jednou nervózní lamou.

Saturday Night je sorkinovsky upovídaná, příjemně neklidná a dokonale napínavá podívaná, z níž vás nevytrhne ani to, že vlastně víte, jak to dopadlo, protože úspěšná skečová show se skutečně vysílá už padesátým rokem. Dokonce ani fakt, že znám v jejich 70s fazóně všechny zúčastněné mi nebránil v tom, abych přijal Matta Wooda jako zuřivého Wolverina americké komedie, kterému v žilách střídavě koluje vztek a všechny myslitelné zakázané látky, nebo Coryho Michaela Smithe jako zpovykaného Chevyho Chase. 

Saturday Night: FOTOGALERIE

Dvě velmi osobité legendy americké scény jsou v podstatě nenapodobitelné, ale tady je jako divák okamžitě přijímáte nikoliv jako nápodobu, ale jako charaktery v thrilleru snímaném věčně tepající analogovou šetnáctkou, která svým humpoláckým zrnem dokonale zachycuje atmosféru sedmdesátek a především okamžiku, kdy někdo dal skupince mladých chuligánů do rukou obrovskou moc v podobě velkého televizního vysílače.

Jak Michaels v jednu chvíli říká, když se ho zástupci televize ptají “o čem to jako bude”: Saturday Night (původní název – označení Saturday Night Live se zrodilo až později) je přesně ta nevypočitatelná, zábavná, strhující, nezapomenutelná a divoká noc, kterou chce každý ve velkém městě prožít. Tohle Saturday Night nabídla při své premiéře a pak ještě stokrát, tisíckrát, desetitisíckrát poté. Ne všechny skeče trefily komoru, ne všechny vás musí bavit, ale jako továrna na komediální talenty nemá Michaelsova show konkurenci. A Reitmanův snímek vám jako upřímný a dojemný love letter připomene, že zákulisí zrodu podobných trachtací je často zajímavější než to, co se tehdy dělo před kamerou. 

Kvůli šanci natočit si Saturday Night zahodil Reitman druhý refresh Krotitelů (ty místo něj točil Gil Kenan, jeho obvyklý spoluscenárista). Byla to dobrá volba, protože stominutový film, odehrávající se v reálném čase, má neuvěřitelnou energii a vy máte pocit, že se to všechno “děje”. Aby ne, když to původně mělo být divadlo na jeden záběr, v podstatě v duchu improvizované energie samotné show. Reitman si uvědomil, že na takový film by nezískal dost peněz, takže koncept přepsal do střízlivější podoby a díky štědřejším investorům oživil nápad točit na analog. Kamera se stává pomyslným dalším hercem, dokonce i ve statických záběrech “tančí” zmíněné zrno a pochodová hudba plná žesťů a perkusí vás nenechá vydechnout, protože stejně jako Lorne Michaels čekáte, odkud zas přiletí další podpásovka.

Skutečný Lorne prý ještě film neviděl, ostatní zúčastnění ovšem ano a nešetří chválou. Faktem zůstává, že tyhle skorodokudramata o zákulisí velkých značek, zvlášť těch televizních nebo filmových, mezi diváky příliš vášní nebudí, takže nepřekvapí negativní finanční bilance Reitmanova snímku. Investorům bych rád poděkoval, protože mám sobecky velkou radost z toho, že podobné filmy stále vznikají. Saturday Night je stejně tak balzámem na únavu z mainstreamové tvorby jako i řešením tajenky o tom, proč byla samotná SNL od začátku tak úspěšná. 

Přehrajte si trailer Jistě, sledovat výrobu klobásy je pro spoustu lidí nezajímavé, pro někoho možná i odpuzující, protože ti herci/komedianti jsou příliš extravagantní, příliš hrubí, příliš “příliš”. Reitmanovi a jeho výletu za oponu byste ale přesto měli dát šanci, protože není jen přehnaně opatrnou nebo naopak romantizující dekonstrukcí tehdejších událostí. Je výpravou mezi neuvěřitelně talentované lidi, co pod fazónou suverénů skrývají křehkost i obavu z toho, že vlastně netuší, čeho jsou střípkem a zdánlivě neřiditelnou součástí. A když se na kameře rozsvítí červené světélko, něco v nich sepne a divák sleduje symfonii jednotlivých dílků, co s cvakáním zapadají na ta správná místa. Před padesáti lety i teď, když za tou kamerou stojí syn člověka, co té první generaci legend z SNL dával šanci ve filmech jako Lampasy nebo Krotitelé duchů.