„Tak tenhle život si vybrala?“ lamentuje přísná seniorka Lia marně hledající svou neteř v istanbulské LGBTQ+ komunitě. „Myslím, že nevybrala,“ trefně kontruje mladý floutek Achi, který ji na cestě z rodného gruzínského města do turecké metropole překvapivě doprovází. Nesourodá a nepravděpodobná dvojice společně zažívá typicky festivalovou odyseu, jež sice zase jednou připomíná, že cesta může být cíl, činí tak ale nečekaně působivým a emočně uspokojivým způsobem.

Švédský režisér gruzínského původu Levan Akin se svým předchozím snímkem Dokud se tančí před pěti lety uspěl na švédských filmových cenách a queer tematiku neopustil ani se svým dalším počinem. Jeho novinka začátkem loňského roku premiérovala v Berlíně, vidět ji mohli návštěvníci Karlových Varů či Uherského Hradiště a nyní se zaslouženě dostává i do našich běžných kin.

Dobře zvolený distribuční název Mosty nabízí řadu vzletných konotací stejně jako mezinárodní pojmenování Crossing či Passage. Film totiž na půdorysu konkrétního až banálního příběhu naťukává celou řadu abstraktních témat. Jsme zvyklí překonávat státní hranice a jakžtakž se vypořádáme i s jazykovou bariérou, ale autentické vykročení směrem k druhému člověku může být nesplnitelným úkolem. Někdy z odporu vůči jinakosti, jindy ze strachu o vlastní pohodlí a bezpečí. Ačkoli tedy úvodní titulek filmu hlásí, že turečtina i gruzínština jsou genderově neutrální jazyky, zakořeněnost mnohých předsudků to nijak neumenšuje.

Akin společně se svou kameramankou Lisabi Fridell soustředěně představuje jak ústřední dvojici, tak i pohlcující istanbulskou atmosféru. Postarší, důstojností překypující učitelku Liu výstižně charakterizují ostře řezané rysy její charismatické představitelky Mzii Arabuli. Jejím adekvátním protipólem je mladík Achi v podání debutujícího Lucase Kankavy, lehkovážný a impulsivní, který hrdinku přesvědčí, že zná adresu pobytu její ztracené a odcizené neteře. Ta se zřejmě kvůli své jinakosti rozhodla opustit gruzínský přístav Batumi a skrýt se před hodnotícím zrakem maloměšťáků uprostřed istanbulské městské džungle. Lia však dala své umírající sestře slib, že se její dceru pokusí vypátrat, a vzhledem k nedostatku jiných životních plánů vyrazí na tuto pravděpodobně neúspěšnou cestu.

Zatímco Lia odsuzuje mravní uvolněnost mládeže a své zdravotní frťánky režné si pečlivě dávkuje, Achi neskrývá (doslovný) hlad po životě a výrazných zážitcích, jež mu život v přímořské chudobě odpíral. Jejich toulání Istanbulem je rozmělňováno každodenností trans právničky s nenáhodným jménem Evrim (Deniz Dumanlı), pevně zabydlené v tamní queer komunitě, a dvojicí dětí protloukajících se nehostinnými ulicemi. Akin a Fridell navíc párkrát využijí působivých kamerových jízd k poodstoupení od konkrétních postav, čímž skutečně citlivě a nevtíravě naznačí vzájemnou provázanost jak těch, co se znají, tak i těch, kteří by o sobě navzájem raději nevěděli vůbec nic.

Přehrajte si trailer Mosty jsou tedy trochu road movie, trochu sociálním dramatem, především však silným humanistickým statementem, jež zachycuje nejen pocity odcizení, vykořenění a neustálého hledání svého místa ve společnosti, ale i zdrcující univerzálnost této potřeby. Scény, v nichž postavy tancem vyjadřují vzájemné napojení a pochopení, by jinde působily kýčovitě a lacině, zde však díky subtilnosti nasnímání i lehce ironickému podbarvení mnoha momentů vyznívají katarzně. A to platí i pro poeticky hravý závěr, zdatně balancující na hraně divácky uspokojivého happy endu a tradiční festivalové deprese.