Gruzínský snímek začíná záběrem na rozbouřenou řeku přecházející v klidné, snad až příliš klidné ostružiní. Hrdinku fascinují nespoutaný kos, co odletí kamsi do nebe, zatímco zem pod jejíma nohama se propadá. Řeka, symbol ženskosti a vitality, se jí málem stává osudnou, vždyť si zvykla žít v až asketické samotě. Upíná se k odchodu do důchodu, kdy se konečně bude moci naplno věnovat sobě samé. Není to ale jen sebeklam, užitečný jen díky své vágnosti a vzdálenosti?

Slovem „hetéra“ ve starověkém Řecku označovaly svobodné, rodinným životem nesvázané ženy, často působící jako společnice či prostitutky. Obdobný rozruch v počestné společnosti budí i hlavní hrdinka filmu Kos v ostružiní s nenáhodným jménem Etero. Bezmála padesátiletá majitelka koloniálu (v uhrančivém a oceňovaném podání Eky Chavleishvili) však neprovokuje obyvatele zapadlé gruzínské vesnice svou promiskuitou, ba naopak – jde o samotářskou a odtažitou ženu, jejíž neproniknutelný vnitřní život nenechává místní drbny v klidu.

I ona se však nečekaně a před okolím utajovaně rozhodne otevřít světu a prostřednictvím románku s ženatým závozníkem dává průchod své dlouho potlačované vitalitě. Lítost z emočního angažování však na sebe nenechá dlouho čekat, hrdinka totiž zjišťuje, že vztahy jsou komplikovaně nepředvídatelné a skýtají spoustu bolesti. I sveřepá a zatvrzelá Etero však možná přijde na to, že každá forma blízkosti s druhým člověkem vytváří prostor pro vznik něčeho trvale krásného.

Nebinární režisérstvo Elene Naveriani se svými dvěma předchozími filmy Wet Sand a Záblesk štěstí pomalu zaháčkovali na evropské festivalové scéně a Kos v ostružiní, který měl premiéru loni v Cannes, se dokonce probojoval až k nominacím na Evropské filmové ceny. Mohlo jej vidět už tuzemské publikum v Karlových Varech, s určitým zpožděním se nenápadné, citlivé a postupně prohořívající melodrama s žánrově nadstandardní psychologickou drobnokresbou dostává i do tuzemských kin.

Naveriani chytře vybírají v zásadě banální a čitelný příběh, v němž se nesnaží publiku předat transcendentální myšlenky, nýbrž si vystačí s formulováním sympatických a důležitých pravd o soužití člověka s ostatními lidmi. Hlavním viníkem útrap je přitom patriarchát, který už tak složitou sféru vztahu a pocitů zatěžuje nemístnými očekáváními a vzorci, jež jsou pro leckoho (v našem případě pro hlavní hrdinku) nepříjemné. Tento systém je zde zastoupen nežijícími, svým vlivem však stále zásadními postavami Eteřina otce a bratra, jejichž restriktivní duchové jako by ženě bránili v odpoutání se od absurdních nařízení a plnohodnotném prožití vlastního života.

Navzdory ochutnávce magického realismu na začátku se snímek drží naprostou většinu stopáže drží skutečnosti a střízlivě, soustředěně a téměř bez kudrlinek vykresluje specifičnost Eteřina života. V pomyslném druhém plánu nabízí zamyšlení nad výhodami samoty i života v páru nebo komunitě, přičemž všechny přístupy mají své přednosti i zásadní nedostatky. Naveriani vytvořili artové, zároveň však i lehkonohé dílo, tematicky připomínající třeba nedávnou Mamacruz, tuzemskou Bábu z ledu a v něčem snad i sladkobolné komedie ze závěru kariéry Jacka Nicholsona (O Schmidtovi, Lepší pozdě nežli později).

Drží se však nohama na zemi a díky dodržování principů současné evropské tvorby pro náročnější publikum nejde o na první dobrou zábavnou feel-good legrácku; zároveň ale snímek stojí na láskyplném poselství zdůrazňujícím naději na nové začátky, takže obavy z přehnaně depresivního dramatu by rovněž nebyly na místě. Občas se prostě každému z nás přihodí něco dobrého, i když to nečekáme či dokonce ani nechceme – a mezi podobné zážitky se řadí i výskyt tohoto působivého snímku v našich kinech.