„Jsem pořád žena, i když ty se na mě díváš spíš jako na květináč,“ vytýká pobožná sedmdesátnice přezdívaná Mamacruz svému letargickému, v tílku u televize věčně vysedávajícímu manželovi. „Jsme jako dvě kamarádky, co hrají kanastu,“ lamentuje. V televizi zatím běží telenovela vybízející publikum ke snění o osudové a vášnivé lásce, jenže realita mnoha párů je zcela odlišná. Je vůbec možné tyto společenské okovy setřást? Neměl by se člověk na podzim života raději smířit s rozdanými kartami a na jakékoli větší změny rezignovat? Asi už tušíte, k jakým odpovědím se film kloní.

Na loňské Letní filmové škole v Uherském Hradišti se publikum mohlo už posedmé účastnit sekce LFŠ uvádí. V ní se postupně představila trojice filmů a z následného diváckého hlasování vzešel vítěz, kterého distributor AČFK nyní uvádí do kin. Navazuje tak na předchozí tituly jako Velká svoboda, 25 km/h nebo Na konci světa. Obvykle tedy jde o sympatické evropské tituly na hranici artu a mainstreamu. A podobně je na tom i dosud poslední vítěz, pocházející tentokrát ze Španělska.

Stojí za ním venezuelská režisérka Patricia Ortega, která mezinárodně zaujala roku 2018 filmem Nemožné, citlivě tematizujícím problematiku translidí na kolumbijském venkově. V kontroverzních motivech pokračuje i s Mamacruz, kde navíc zúročila svou přísně katolickou výchovu. Osobní rovinu příběhu podtrhuje i závěrečné věnování režisérčině matce, navzdory kulturním specifikům však není problém se na nejistoty hlavní hrdinky rychle napojit – což ostatně ukázalo i divácké hlasování na Filmovce.

Snadná uchopitelnost a poklidně agitační vyznění jsou však i hlavními problémy příběhu, jemuž dominuje strhující výkon Kiti Mánver. Zkušená španělská herečka se vyskytuje téměř v každém záběru a přesvědčivým způsobem udrží pozornost i během první půlhodiny, kdy scénu po scéně dostáváme přesně to, co očekáváme. Snad až na první záblesky rozpomínání se na ztracenou sexualitu, probíhající prostřednictvím představ s nikým jiným než... Ježíšem.

Vedle celoživotně slušné a pokorné Mamacruz a jejího chotě Eduarda se tak seznamujeme i s jejich vnučkou Viki, která právě vstupuje do puberty. Její matka Carlota je momentálně ve Vídni, kde se snaží prorazit v konkurenčním prostředí profesionálního tance, od čehož ji upjatá Mamacruz spíše zrazuje. Zpočátku se stará jen o to, zdali její dcera daleko za oceánem dobře jí, postupně a nevyhnutelně však dospívá ke změně pohledu na (nejen svůj) život.

Sledujeme její drobné rebelie, odhalující vnitřní nespokojenost s jednoznačně nalajnovanou každodenností a zkamenělými, vitalitu udusávajícími církevními restrikcemi. Jasně čitelnou metaforou této proměny je korzet, do něhož se hrdinka zapíná se stále většími obtížemi. Její opatrné pokukování po jiných způsobech života vrcholí nalezením skupiny kamarádek, žen středního či pozdního věku, které se nezdráhají prozkoumávat svou sexualitu.

Svépomocná skupina je v očích lidí okolo kostela samozřejmě zvráceným semeništěm neřesti, pro Mamacruz však nabízí nezvykle nesoudící a přijímající prostředí. Otevírají se zde témata jako role ženy ve společnosti či dopad rakoviny prsu na sexuální život. Hrdinka začíná tvořivěji pečovat o sebe i o svou domácnost a právě v těchto momentech ze snímku čiší optimistická energie – přestože se Ortega nepouští za hranu mainstreamového vkusu a nesnaží se provokovat skutečně odvázanými scénami. Debaty o squirtingu či marihuanové fantazírování jsou maximem, kam je ochotna zajít.

Divákovi jde naproti i komediální rámování mnoha scén, v nichž Mamacruz bojuje s technologiemi či si vyměňuje pohledy s otupělým manželem. V jádru však jde spíše o pravověrné coming of (old) age, citlivé a moderně pojaté objevování sebe sama. Přehledný a dobře čitelný příběh podtrhuje i stopáž, jež nepřekračuje umírněných 85 minut.

Přehrajte si trailer Dílo však nekončí nerealistickým happy endem, v němž by všichni zúčastnění přišli k rozumu a dokázali odteď žít zcela otevřeně a bez předsudků. Ortega se drží spíše při zemi a dobře ví, že celoživotní návyky se neotočí vzhůru nohama během několika emancipačních týdnů; a po mnoho staletí budované církevní dogma už vůbec ne. Film ale nabízí sympatické připomenutí, že začít se musí u sebe a i malý krůček kupředu (či aspoň stranou) se někdy rovná téměř zázraku, jehož bychom si měli vážit. I proto jde ve výsledku o spíše důležitý a tématem neotřelý snímek nežli dílo, které šokujícím způsobem změní váš život. Ani to však není vůbec málo.