Mám tyhle návraty rád. Vidět stárnoucí a často trochu neprávem zapadlé herce v rolích, které reflektují jejich aktuální životní situace, to prostě každého fanouška potěší. Nemusí se jednat o zásadní epitafy, ale i nenáročné oddychovky typu Frajerů ve Vegas si užiju. Proto jsem se opatrně těšil i na návrat Diane Keaton či Mary Steenburgen v téhle komedii, která jinak na sto honů smrdí nudou. Čtyři babči na stará kolena objevují svou sexualitu? Těžko najít námět, ze kterého by se většina redakce chtěla zabít víc, takže jsem si prostě šel užít plnou hrst geronto-sexuálních vtípků.

O co tedy jde? Vedle dvou zmíněných dam hrají prim i Jane Fonda, samozřejmě stále ve formě, a Candice Bergen, pozapomenutá hrdinka vedlejších rolí. Všechny čtyři jsou samozřejmě ve svých vztahových i sexuálních životech ne(u)spokojené, ale tak nějak smířené se svými osudy. Scházejí se jednou měsíčně pod záminkou čtenářského kroužku, a právě odtud vyjde impuls ke změnám – Padesát odstínů šedi. Ano, béčkový brak je zde vychvalován do nebes a všem dámám radikálně otevře oči, což je první z řady podezřele nepravděpodobných událostí, které diváka čekají. Ale budiž. Kolem každé dámy se motá nějaký ten obstarožní štramák, opět zahraný nějakým známým jménem – Don Johnson, Andy Garcia, Craig T. Nelson či Richard Dreyfuss. Nostalgie bývalých krasavců a krasavic by mohla cákat z každého záběru, ale zrovna na tu se tu moc nehraje.

Na co se ale hraje, je spousta oplzlých vtípků. Sexualita seniorů je sice dost opomíjeným tématem, přesto je možné, že pubertální výkřiky od nadržených důchodců diváky zas tak nezaujmou. Velký důraz je kladen i na čelení strachům, překonávání sebe sama a hledání odvahy v každém věku. To jsou všechno hezké myšlenky, bohužel v poslední půlhodině shozené jednak obludným a předvídatelným patosem a jednak zneschopněním hlavních hrdinek do rozměrů, nad nimiž si bude každá feministka rvát vlasy. Jinak rozumné a úspěšné ženy totiž tváří v tvář vztahovým výzvám začínají tak uměle a nepravděpodobně selhávat, že snaha scenáristy o zdramatizování jinak poklidného dění nedopadla úplně dobře.

Jinak je ale nutno pochválit celkem svižné tempo, které na několika místech citlivě zpomalí a dá prostor skutečně smysluplným životním moudrům. To se však netýká zmíněné závěrečné části, která je opravdu úmorná. Zbytek nicméně stojí na feel good atmosféře podtržené příjemně optimistickým laděním; třeba se jednou také dokážeme postavit za to, co je v životě důležité. Jak? Inu, třeba sledování jiných, skutečně zásadních filmů.