Přestože tenhle islandsko-estonský snímek vyhrál hlavní cenu na tallinském festivalu už v listopadu roku 2022, do našich kin se dostává až nyní. Ničemu to však nevadí, protože hrstka fanoušků severského artu na něj díky nadčasovosti prezentovaných témat zvládla v klidu počkat. Pokud vás tedy představa necelých dvou hodin s černobílou projížďkou po islandských scenériích v leckdy až meditativním tempu neděsí, můžete okamžitě vyrazit. A pokud váháte, třeba vás přesvědčí dostatek černohumorných a existenciálně absurdních momentů.

Na cestě s mámou toho totiž během své stopáže stihne poměrně hodně. V šesti zdařile zacyklených kapitolách film vypráví příběh stárnoucího Jona (charismatický Þröstur Leó Gunnarsson), jenž žije na samotě s matkou kdesi na severozápadě Islandu v roce 1980. Společně se živí pletením svetrů, které vyměňují za přísun nových magnetofonových kazet s hudbou i starými rozhlasovými zprávami, jež poslouchají hlavně během… pletení svetrů. Jonův život by už opravdu nemohl být asketičtější a uzavřenější, snad jen v nejintimnějších momentech si tu a tam vzpomene na ztracenou lásku Bergdís, jež jej kdysi beze slova opustila.

Poklidnou až zteřelou každodennost naruší nevyhnutelná událost, totiž matčina smrt. Žena si krátce před skonem přála být pohřbena u příbuzných na druhé straně ostrova a Jon se jí rozhodne poslední přání splnit. Důstojně ji oblékne, méně důstojně nalíčí a nakonec i přiváže na zadní sedadlo. Společně s věrným psem Brežněvem vyráží na cestu, kde staré, rozhrkané auto řízené samorostem s propadlým řidičákem trefně odráží jeho celoživotní neschopnost pohnout se z místa. Dříve autoritativní a odpor nepřipouštějící matka se tudíž, jak je v rámci hořkosladkých road movie zvykem, stává spouštěčem hrdiny cesty za poznáním sebe sama.

Jak se moudře praví v Červeném trpaslíkovi, na trouby a německé turisty narazíte všude. Jonova odysea v tomto není výjimkou, muž se však setká i s milým, leč islandštinu neovládajícím stopařem, arogantním řidičem sportovního vozu či dvojicí odkvétajících dam, jejichž pokročilejší věk i intoxikace alkoholem jsou úzce spjaty s promiskuitou.

Klíčovou roli však hrají opakovaná setkání s členkou sboru kejklířů, jež mu kvůli své podobě s Bergdís otevírá staré rány. Celé náhodné výstupy souboru přitom mají až felliniovsky surrealistický charakter a neustále odrážejí Jonovy vnitřní pochody. Ty navíc ovlivňují i matčiny záhrobní výstupy, jelikož ani smrt Jonově rodičce nebrání v tom, aby ze zadního sedadla auta přísně glosovala jeho počínání. Ukazuje se tak, že ani skonem vliv matky na ušlápnutého syna nekončí a dostat se z duševního vězení je složitý, do určité míry snad až nesplnitelný úkol.

Režisér a scenárista Hilmar Oddsson, autor chválených festivalovek Chladné světlo (2004) a Slzy z kamene (1995), dokáže ukolébat diváka kontemplativním tempem některých epizodek, aby následně mimoděk vystřihl třaskavou scénu jak z absurdního dramatu. Stejně tak zručně propojuje naléhavost existenciální deprese, v níž se Jon nachází, s momenty černočerného humoru s klasicky severským deadpan podáním a atraktivními záblesky magického realismu. Zábavy různých žánrů a tonálních odstínů tedy při správném diváckém naladění nabízí rozhodně dost.