Stokrát viděná, a přesto pořád zábavná severskost je u Divocha patrná od první scény. V ironicky dramatickém úvodu sledujeme obtloustlého muže zabaleného v kožešině, kterak se kdesi v lese neúspěšně snaží ulovit kozu. Nakonec se musí spokojit s (jedovatou) žábou, a tak se posléze rozhodne vyřešit svůj hlad poněkud pragmatičtěji – a se srdcem na dlani vyloupí benzínku.

Nepřehlédnutelný Rasmus Bjerg se po pár letech opět setkal před kamerou se Zakim Youssefem. Vizuálně protikladná dvojice se už setkala ve zdařilém dramatu Synové Dánska, nyní si však vyzkoušeli i o poznání odlehčenější štaci. Bjerg ztvárňuje Martina, zcela obyčejného dánského čtyřicátníka, jemuž se spořádaný život s manželkou a dvěma dcerami začne zajídat natolik, až uteče do norských lesů žít jako středověký viking. I když v této činnosti příliš úspěšný není, zdá se, že nalezl řešení své osobní krize.

Právě v lese potká zraněného Musu (Youssef), který neplánovaně utekl svým dvěma zločineckým kumpánům i s taškou plnou peněz. Nepravděpodobná dvojice se společně vypraví do vesnice, kde by lidé údajně měli žít starodávným způsobem života bez moderních výdobytků. Během putování samozřejmě poznávají sami sebe a prchají před téměř všemi ostatními postavami: policisty, kteří jako by svou částečnou neschopností i melancholií vypadli ze světa Farga, karikaturními kriminálníky i ploše napsanou Martinovou manželkou, které nezbývá než na svého zmateného muže ochotně čekat.

Dosud nepříliš známý režisér a scenárista Thomas Daneskov sází na silný námět, jenž však dalece přesahuje hloubku zpracování. Může být útěk z civilizace do divočiny smysluplným řešením krize maskulinity i středního věku? Případně jak se svými nejbližšími domluvit, že je potřeba v životě udělat zásadní změny? Je možné v dnešní době dosáhnout dostatečné míry vnitřní autenticity při předstírání, že žijeme v časech dávno minulých? Jak se moderní skandinávští muži vyrovnávají s vikinským odkazem? A tak dále. Otázek mnoho, odpovědi žádné.

Tato nevyhraněnost sice dává velký prostor civilnosti, díky níž film nesklouzne do přestřeleného bizáru ve stylu Cesty za smířením, výsledek však přesto zůstává na půli cesty. Když divák přijme, že namísto odbržděné taškařice dostane hořkosladký příběh, na který se může díky životním zkušenostem napojit, chce aspoň důslednější rozpracování nabídnutých témat. Jenže z Martinova sebepoznávacího dobrodružství nic nad rámec očekávatelných banalit o potřebě vlastního prostoru a důležitosti rodiny nevyplyne. A to je velká škoda.

Přitom zobrazený přírodní eskapismus přímo vybízí ke kritice nikoli samotné společnosti, nýbrž jejích fabrikovaných ideálů, jež jsou ve skutečnosti nedosažitelné. Posmutnělé postavy se nedokážou vyrovnat se zodpovědností za život svůj i svých blízkých, a tak opouštějí civilizaci a sami před sebou nedůvěryhodně předstírají, že právě v přírodě mají za sebe skutečnou zodpovědnost. V tomto sebeklamu je navíc utvrzují třeba i dezinterpretované báchorky o síle evoluce a pravěkých mužích, kteří se stranili společnosti.

Divoch tedy navzdory chytlavé premise nepřekročil vlastní stín a představuje tak vcelku rutinní severskou komedii se všemi typickými proprietami – absurdním humorem, občas překvapivými vyústěními situací, zdůrazněním nádherných přírodních scenérií a tragikomickými postavami. Jednotlivé momenty se především díky schopným hercům a chytře napsaným dialogům daří prodat, ale po uplynutí poněkud nadměrečných 103 minut nic zásadního nezůstane.