Není žádným tajemstvím, že ty nejlepší evropské filmy už dlouhou řadu let přichází ze severu. Těžko přitom říct, co konkrétního za to může. Jestli je to technická vyspělost, vyšší rozpočty, úžasnější lokace, skutečnost, že každou produkci straší duch Ingmara Bergmana, nebo prostě to, že jsou seveřané obecně magoři, co píšou ujeté scénáře, do nichž následně dokážou protlačit jak ty hluboké lidské pravdy, tak to brutální krvavé násilí. V podání Hollywoodu podobný mix málokdy někdo zkusí, a ještě méněkrát se to povede. Jenže filmaři jako Anders Thomas Jensen, Thomas Vinterberg či právě i Tommy Wirkola tohle prostě umí, dokazují to poměrně pravidelně, a Cesta za smířením je toho dalším bravurním příkladem.

Příběh ve zkratce vypráví o manželském páru – Lise (Noomi Rapace) a Larsovi (Aksel Hennie) – kteří přes víkend vyrazí na svoji oblíbenou odlehlou chatičku. Záhy zjišťujeme, že jejich vztahu ovšem už nějakou dobu dochází pára, a tenhle víkend by tak možná mohl být ten poslední. A ideální způsob, jak se na film podívat, je to tady po tomhle kratičkém představení zabalit, nepouštět si trailer, naladit si Netflix, pohodlně se usadit a tím zbytkem se prostě nechat překvapit. Cokoliv dalšího by totiž jen snížilo váš výsledný zážitek, takže pokud jste film doteď neviděli, důrazně na vás apeluji, abyste přestali číst a mazali to napravit. Ostatně už jen český překlad názvu je celkem solidní spoiler.

Největší předností snímku je pak jednoznačně fakt, že je zcela nepředvídatelný, a vše co dělá, dělá atypicky. Není to prvoplánová komedie, není to ani úplně standardní thriller, na akční scény ve filmu dojde, ale v žádném případě byste je tu na první dobrou nečekali, a už vůbec ne v tomhle neřízeném podání, ani množství, a i ty nejjednodušší dialogy často vyústí v něco… krásně zvráceného. Vlastně to evokuje to nejlepší z Tarantina či McDonagha, aniž by to s nimi bylo tematicky nějak více spřízněné, což je jedině dobře, protože si to takhle alespoň kráčí svojí vlastní zakrvácenou cestičkou.

Důležité je, že to Wirkola dávkuje postupně, skoro až s virtuózní přesností, tady chvíli pečuje o postavy, tamhle zase pobaví střihem nebo změnou perspektivy (film začíná z perspektivy Larse, pak se vrátí na začátek a jede zase z pohledu Lisy, a tak dál), tuhle polechtá bránici jen pouhým příchodem jisté postavy na scénu, a do toho všeho ještě zvládá diváka čas od času poslat na menší rockový koncert s perfektně zvoleným soundtrackem. Výsledek tak působí dojmem filmu, se kterým si tvůrci neskutečně vyhráli, a takové je vždycky radost sledovat.

Kdybych však měl mít proti jinak takřka dokonalému, byť nijak přelomovému či zásadnímu celku jedinou výtku, byly by to nejspíš emoce, respektive jejich absence. Od filmu o partnerském soužití a lásce, která je tu otestována skutečně těmi nejextrémnějšími způsoby, bych zkrátka čekal zejména ke konci trochu větší emoční dopad. Některé sekvence se o to sice v závěru vyloženě snaží. Funguje to ale jen tak napůl, přičemž se ten pověstný chlad a odstup pak bohužel projeví i na místech, kde bych už asi raději viděl opak.

Je to ale naštěstí jen drobná vada na kráse, primárně se totiž Cesta za smířením moc povedla. Zejména pokud k ní přijdete jako slepí k houslím, pak si totiž z filmu doslova sednete na prdel a nebudete věřit, co vám to Netflix naservíroval. Je to jeden z těch filmů, které zkrátka nevidíte přicházet, jakmile si k nim ale najdete cestu, většinou na konci roku skončí ve vaší osobní topce nejlepších filmových zážitků roku a zároveň je budete doporučovat všude, kudy chodíte. Vím, že já to dělám už téměř dva týdny a zatím mi přichází jen nadšené odezvy. Tak snad na to s touhle recenzí úspěšně navážu. Něco mi říká, že na MovieZone o tomhle filmu nepíšeme naposled.