Drew Goddard má trošku smůlu. Sice se mu povedlo udělat si hodně dobré jméno v Hollywoodu i u fanoušků díky hodně originálně pojatému hororu Chata v horách, ale pak se na něj začala malinko lepit smůla. Měl točit Marťana, když o něj však projevil zájem Ridley Scott, dostal pochopitelně přednost. Plánoval comicsovku Sinister Six, ovšem po neúspěchu dvojky The Amazing Spider-Man se nad ní zavřela voda. Takže na jeho další film se čekalo docela dlouho. Teď je konečně zpátky s novinkou Zlý časy v El Royale a já popravdě musím říct, že fandy jeho Chaty v horách čeká možná trošku nepříjemné překvapení. Ale vezmeme to postupně.

Zlý časy v El Royale: FOTOGALERIE

Je rok 1969 a vypadá to, že ospalý hotel na hranici mezi Nevadou a Kalifornií a jeho mladý recepční zažijí další nudnou směnu. Blíží se noc a právě sem dorazili stárnoucí kněz, ambiciózní zpěvačka, držkatá hipísačka a trochu sexistický prodejce vysavačů. Chtějí pokoje, vyspat se a ráno zmizet. Ale mají smůlu. Toho rána se totiž dožije jen málokdo z nich. A tím s příběhem končíme. Zlý časy v El Royale jsou totiž ten typ filmu, u kterého není dobré vědět příliš. Na druhou stranu od začátku je evidentní, že ne každý je tím, za koho se vydává, všichni mají nějaké více či méně ošklivé tajemství a plány, o něž se nechtějí s ostatními dělit. A i samotný hotel skrývá pár překvapení. 

Goddardovi se povedlo nacpat na vcelku malý prostor skupinu hodně zajímavých hrdinů, kteří vám nezačnou být po dvaceti minutách ukradení. Dlouho trvá, než vyloží všechny karty na stůl a stejně dlouho nebudete mít jasno v tom, komu fandit a kdo si zaslouží kulku do hlavy. Krom toho se tu nehraje úplně podle klasických pravidel a ti, které byste mohli považovat za klaďáky (po tom, co si to třikrát rozmyslíte, protože se o nich dozvídáte nové a nové věci) mohou vyklidit pole rychle, nekompromisně a mnohem dřív, než byste čekali. 

Celou koncepcí to dost připomíná tarantinovky. Přímo v hotelu El Royale spolu hrdinové zas tak moc času nestráví a neznají se, ale divák má oproti nim výhodu. Díky flashbackům a tomu, že s nimi byl i ve chvílích, kdy jsou sami, na telefonu nebo jednoduše dělají to, kvůli čemu dorazili, je zná víc než ostatní ubytovaní. O to víc pak funguje, když schytají ránu brokovnicí do břicha. Člověk v kině ví, že hrdina/hrdinka si to zasloužili/nezasloužili, ostatní však nemají tušení, co a proč se stalo a jestli to tak mělo být. Goddardovi se díky tomuhle nekompromisnímu přístupu k postavám a přitom snaze neodfláknout jejich background daří budovat napětí a nejistotu až do konce. Nikdy nevíte, co se komu může stát za další minutu. 

Samozřejmě za to nemůže jen on jako scenárista, ale i výtečné herecké obsazení. Díky postupnému odhalování tajemství jednotlivých ubytovaných dostávají všichni dost prostoru na to, aby předvedli svůj herecký rejstřík, takže není výjimkou, že postava, která působí zpočátku dost nesympaticky, vypadá za hodinu jako ten největší hrdina. A za další jako prvotřídní svině. Nejvíc prostoru tu dostávají Jeff Bridges a prakticky neznámá divadelní herečka Cynthia Erivo a oba jsou naprosto vynikající. Goddardovi se navíc daří přes hudbu a přestylizované obrazy plné deště, neonů a výrazných barev prodávat kýčovitou atmosféru šedesátých let a moc hezky se na to kouká. 

Přehrajte si trailer V čem tkví tedy problém? Ve skutečnosti možná v ničem zásadním, jen v mém očekávání. Zlý časy v El Royale jsou fajn variace na tarantinovské příběhy, pod níž je ovšem podepsaný režisér a scenárista, jenž sám sobě udělal svým prvním filmem medvědí službu. Už od půlky jsem tak trochu vyhlížel, až se stane NĚCO. Něco, jako byla poslední dvacetiminutovka v Chatě v horách, která to všechno převrátí naruby a udělá z celého příběhu šílenost na druhou. Bohužel se tak nestalo. Nechci to říkat vyloženě jako výtku, ale Zlý časy v El Royale jsou prostě tak trochu „normální“. A já jsem od nich čekal nejspíš trošku odvážnější přístup. Což by možná nebylo od věci, když v poslední půlhodině malinko ztrácejí na tempu. 

Pořád je to ale hodně chytrý, dobře zahraný a atraktivně natočený thriller s parádními dialogy a schopností několikrát velmi příjemně překvapit. A to taky není málo. Když se nad tím zamýšlím, tak to vlastně není vůbec málo.