Čtyři roky starý debut marocké režisérky a scenáristky Maryam Touzani s názvem Adam se do našich kin dostal až loni v prosinci a od poloviny března už můžete vidět i její další počin. Modrý kaftan přitom už tak zdařilého Adama výrazně překonává a účast na oscarovém shortlistu nejlepších zahraničních filmů loňského roku si tak rozhodně zaslouží, stejně jako novinářskou cenu FIPRESCI z loňských Cannes. Především si však zaslouží diváckou pozornost, neboť na první pohled by mohlo zdařilé drama snadno zapadnout.

Neuspěchané, vrcholně soustředěné vyprávění sleduje trojici hrdinů bojujících s danostmi jejich těl. Konkrétně jde o zkušeného a v komunitě marockého města Salé uznávaného krejčího Halima (Saleh Bakri), který společně se svou ženou Minou (Lubna Azabal) provozuje poněkud uvadající podnik. Tradicionalistický Halim odmítá používat šicí stroj a náročnou práci vykonává ručně – což sice vede k lepším výsledkům, ale leckteré jeho zákaznice nejsou ochotny si na kvalitní výsledek počkat; ani jej pak adekvátně zaplatit.

Práce dnem i nocí však pro Halima není až takový problém, jelikož díky ní může zapomenout na svou homosexuální orientaci, za niž i v dnešním Maroku hrozí až několikaleté vězení. Utíkání před vlastní přirozeností Halimovy zkomplikuje najmutí mladého a šikovného učně Youssefa (Ayoub Missioui). I ten si už v minulosti leccos vytrpěl a těžko snáší nedůvěřivé pohledy Miny, která bojuje s těžkou nemocí. Každý ze tří hrdinů se tedy snaží své slabosti skrývat nejen před širší společností, ale i před svými nejbližšími, což je samozřejmě značně vyčerpávající.

Jakožto bývalá novinářka nezapře Touzani svůj zájem o společenská témata, ale přestože by queer téma v jádru vyprávění mohlo svádět k provokativnímu rýpnutí do konzervativní islámské morálky, opak je pravdou – nebanální romance mezi ústředním triem podporuje jak silné manželské vazby, tak i svobodu milovat druhého člověka bez ohledu na jeho gender. Postupem času se příběh ubírá směrem, který lze od začátku odhadnout, nakonec však do sebe motivy skvěle zapadnou a vytvoří melodramaticky drtivý efekt, aniž by však dílo sklouzlo k emočnímu vydírání.

Touzani se na ploše dvou hodin daří trpělivě vykreslit složitá citová hnutí, jimiž jsou všechny postavy zmítány. Prostředí trochu připomíná chválenou Nit z přízraků, režisérce se však daří být svým postavám o něco blíže než Paul Thomas Anderson, díky čemuž je citlivá observace nenápadných gest a pohledů emočně silnější a netrpí odtažitostí. „Kaftan musí odolat zkoušce času,“ popisuje Halim vrchol svého krejčovského umění, zároveň však není pochyb o tom, že hovoří i o svazku s milovanou osobou. Oceňuje Minu za její drzost a průbojnost kombinované s chápavostí, ona si ho zase váží za oduševnělost i důsledné pohroužení do zapomínaného řemesla. O jejich lásce, přestože poněkud netradičního charakteru, nemůže být pochyb.

Stejně jako o filmařské fascinaci krásnými látkami, po nichž kamera za zvuku tklivé hudby nejednou ladně klouže. Vyprávění občas zpomalí a oddá se těmto smyslovým vjemům, díky čemuž i my diváci můžeme aspoň nahlédnout do Halimovy vášně hraničící s posláním. A po zhlédnutí této procítěné filmové básně si už petrolejovou modř s tou královskou rozhodně nespletete…