Vy nám píšete a my vás slyšíme. Vcelku chválený thriller Hater se na Netflixu objevil už loni v létě, ale poměrně rychle neprávem zapadl. I díky čtenářským dopisům jsem na něj však nezapomněl, takže jeden vousatý recenzní rest doplňujeme alespoň teď. Režisér Jan Komasa totiž už více než dekádu zvyšuje kvalitu polské kinematografie – nedávno jsme mohli vidět jeden z nejlepších evropských (a vlastně i světových) filmů loňského roku Corpus Christi, předtím zaujal drsným zobrazením varšavského povstání v dramatu Město 44. Jeho zatím posledním dílo je krkolomně pojmenované „Místnost sebevrahů. Hater“, jelikož nepřímo navazuje na Komasovo drama z roku 2011. Rozhodně však obstojí i samo o sobě.

V souvislosti s tímto snímkem se připomíná označení sociální thriller. Subžánr prý využívá thrillerových či hororových prvků k tomu, aby upozornil na společenské problémy – jako se to stalo v případě filmů Uteč nebo Parazit. Do takového vymezení se Hater bez problémů vejde a napomáhá mu i ambivalentní protagonista v těžko proniknutelném podání Macieje Musiałowskiho. Ten ztvárnil ambiciózního studenta práv, který se po vyhazovu ze školy nechce smířit s podřadnou rolí ve společnosti. Začne pracovat v PR agentuře, z níž se vyklube trollí farma, a chytrý, leč morálně vyprázdněný mladík této příležitosti využije nejen k sebeprosazení, ale i vyřizování účtů se spřátelenou bohatou rodinou, jež se k němu staví povýšeně.

Komasovi se daří nebagatelizovat ústřední postavu jakožto pouhý a nevyhnutelný důsledek nenaplněné lásky či vnímané křivdy ze strany instituce školy. Dílčí problémy sice prožívanou nevraživost přiživují, ale jádro je mnohem zásadnější – a také neproniknutelnější. Vyjádření na internetu dává každému možnost, aby byl slyšet způsobem, který se mu v reálném světě nemůže podařit. Nešťastní lidé se složitými životními osudy tu budou vždycky, bez ohledu na míru sociální péče ze strany státu či pochopení a soucitu napříč občanskou společností. Je tragické sledovat, jak snadno se těchto zlomených duší chopí loutkáři, jež je zneužijí ke svým cílům; přitom však i oni sami se musejí vypořádat s vnitřní prázdnotou a nezáviděníhodným údělem, což v posledku stojí za věčností tohoto dějinného koloběhu. Internet a sociální sítě nic moc nového nepřinesly, ale tyto děje akcelerovaly a vynesly na povrch.

Jako třešnička na dortu zapůsobí zmínka o Umění války, klasika vojenské literatury, kterou s velkou oblibou cituje Marek Prchal a další marketingoví guru. Je vidět, že Komasa si domácí úkoly splnil. Jak už je u něj ale zvykem, i tentokrát je stopáž lehce přestřelená a vyšplhá se na dvě a čtvrt hodiny. Snímek během této doby sice nenudí, ale vzhledem k záměrné uzavřenosti hlavní postavy leckdy přešlapuje na místě a nic nového neříká. V součtu však funguje jako svižná a správně znepokojivá studie radikalizace a manipulace pomocí technologií, jež nám mají pomáhat.