Koňskou dávku kreativity už jsme si letos v zimě vybrali u improvizovaného interview nad Duelem Frost/Nixon, takže jsem chtě nechtě musel odolávat nápadům jak pojmout recenzi Milionáře z chatrče. Soubor kvízových otázek by sice vypadal hezky, ale snímek, který před několika desítkami hodin vyhrál neuvěřitelných osm Oscarů si pravděpodobně zaslouží tradiční rozbor. Český distributor si jeho premiéru nemohl naplánovat příhodněji. Přebarvičkované plakáty a neznámé obličeje do kin nepřitáhnou, oscarová žeň by však mohla. Uvidíme. Hlavní hrdina, Jamal K. Malik, stojí v první scéně filmu před zásadní otázkou. Paradoxně ji neklade indická obdoba Vladimíra Čecha, ale policejní vyšetřovatel. "Seš podvodník nebo ne?" Závažnost dotazu rámuje pěst do břicha a facka do zátylku. Chudý kluk s nulovým vzděláním zodpověděl správně většinu otázek v nejsledovanějším televizním pořadu všech dob. Zbývá mu poslední otázka za dvacet milionů rupií. Nejdřív však musí projít výslechem, jenž je odrazovým můstkem k sérii flashbacků a velkému životnímu příběhu. I my na začátku stojíme před zásadní otázkou "Je Danny Boyle génius nebo ne?". Případně ještě lépe:

imf nedal devadesát, protože...

a) čekal další Sunshine
b) chtěl rychlejší tempo a víc explozí
c) nemá rád Bollywood
d) příliš patosu

Propálení samotného hodnocení takhle na úvod nevěstí nic dobrého, ale všichni v redakci víme, že jste nejdřív nascrollovali dolů a teď jen čekáte, že dojem z textu bude odpovídat počtu hvězdiček. Čtyři naznačené možnosti plus mínus vyjadřují případný postoj diváků před samotným filmem, bráno optikou člověka, který si o filmu něco přečetl, viděl ukázku a nebo (přinejhorším) zaslechl nějakou tu dezinformaci z českých médií. Milionář z chatrče není indický film, ale komplet celý se odehrává v Indii a hrají v něm indičtí herci (i když se Dev Patel narodil v Londýně a Boyle ho našel náhodou, po extensivních konkurzech, které předtím páchal po celé Indii). Chvíli se tu mluví nesrozumitelně, chvíli anglicky, ale dohromady vám absence známých tváří a talentů rozhodně nebude překážet. Boyle má totiž šťastnou ruku. Měl ji při Sunshine, když vybíral mezinárodní vesmírné záchranáře, esoterický soundtrack i mimořádně zajímavý žánrový mix sci-fi, hororu a vztahového filmu. Stačí vyměnit plátno a vodovky a totéž můžete říct i o Milionáři. Při Malikových vysvětlovačkách vám proběhně před očima dvacetiletá historie natlačená do pytlíku instantních nudlí. Komprese je neuvěřitelná a v kombinaci s instrumentálním a písničkovým (tančí se jen úplně na závěr) soundtrackem dělá z filmu frenetickou kroniku několika osudů. Ačkoliv se scénář v sešněrovávání jednotlivých historek nevyhne generalizacím a zjednodušování (všichni jsou moc dobří a moc zlí, šedé přechody z černé do bílé pak hodně skřípou), Boyle tu stejně jako u svých starších filmů operuje s žánrem po svém.

Když z komorně odstartované filozofické sci-fi Sunshine udělal v závěru masakr ve stylu Vetřelce, někteří mumlali o nezvládnuté koncovce. Pár lidí šílelo ze střídání nálad v Trainspottingu a mnozí dodnes Boyleovi vyčítají, že nenatočil ani jeden film podle mustru. Tak jak se má. Poctivě. Obávám se, že něčeho takového se jeho odpůrci dočkají stěží. Boyleova hravost a chameleónství spočívají právě v tom, že rýpe do škatulek a boří přehrady. Milionář z chatrče je pro jeho styl práce ideální látkou. Už v premise tu na sebe doráží americká pohádkovost o chudém Indovi, který přes všechny útrapy ke štěstí, slávě a bohatství přišel, britská pečlivost, jež se nikde moc nezdržuje, dbá na to, aby měl každý herec tak akorát prostoru a nebojí se udělat velkou scénu z nevinného dialogu a pro změnu s nezájmem proplout turistickou koláží v Tadžmahálu. Všichni jsou si rovni. Zatímco Michael Bay by nechal něco vybuchnout, Boyle zatlačí na pilu tam, kde to nečekáte. A přes všechny drasťáky, zvlášť v dětské části, kde není o hromadné a osobní masakry nouze, se film pořád tváří vesele. Jako zmlácený boxer, který se už podvacáté zvedá ze země, s vytlučeným, ale přesto úsměvem.

Do tohohle bublajícího kontrastu přidejte indické kulisy, jež Danny snímá urputností archeologa ze všech možných úhlů, přičemž neváhá použít ruční kameru, aby mohl za hrdiny i do toho nejzapadlejšího rohu. Nikdy se tu neodvrací zrak, nikdy se tu nezastavuje a neodpočívá. Zapomeňte na učesaný Bollywood plný tanečních úletů, napomádovaných hrdinů a pestrých tunik. Boyle možná ždíme barevnou paletu v oblasti teplých barev, ale britský look filmu neodpáře ani v jediném záběru. Přesný střih, dokonale padnoucí hudba a ladné kamerové rakursy v kombinaci s otřískanými slumy a neradostnými osudy jejich obyvatel. Oslněni dalším kontrastem možná přehlédnete další scenáristické zkratky, které raší v mezerách mezi jednotlivými vzpomínkami. Jak jinak odvyprávět film za pouhé dvě hodiny a stihnout dějový oblouk i s neprůstřelnou pointou? Boyle nemá připravené alibi. Vypráví dojemný příběh o lásce, která zvítězila nad nenávistí. Exkurze do indických poměrů je nástrojem a oslím můstkem, historky o potápění v septiku a autogramu od největší indické celebrity pouhou třešničkou na dortu. Jádrem zůstává příběh tak prostý, že by fungoval stejně dobře i na newyorském předměstí nebo v romském ghettu. K zaseknutí háčku do srdce diváka není potřeba zneužívat turistické kulisy staré i moderní Indie a dramatické záběry na baráčky z vlnitého plechu. Po třetím flashbacku vás má Boyle na lopatě a může za to děkovat nejen dravé režii, ale především až bezelstným hercům a kvalitnímu scénáři.

Jenže si díky té britské pečlivosti budete připadat jako Jeníček, vědomi si toho, že vás chce někdo strčit do pece. Ve filmu se toho děje TOLIK, což je ještě podtrženo rozsekáním do jednotlivých vzpomínek, že se nikdy nepřestanete soustředit na scénář jako takový. Pořád vám někde vzadu v hlavě bude někdo našeptávat, že "je to všechno dáno". Lesk i špína Indie jsou až příliš intenzivní, jako by je někdo prohnal romantizujícím filtrem. Takovým tím co hledáme ve Photoshopu při tvorbě pohlednic a Valentýnek. Ano, Milionář z chatrče si dost často nebere servítky a s hrdiny nekompromisně zametá. Tam vespod je to však pořád kalkul, který hraje spíš na slzné kanálky než vaši neuronovou výbavu. Srovnání s podobně precizním, a přesto viditelně vlezlým Benjaminem Buttonem se přímo nabízí. Těžko říct, který z těch dvou filmů je k divákovi upřímnější (rezervy mají oba), ale Milionář působí bezprostředněji a hravěji. Fincherova bravurně zvládnutá emocionální plochost tak prohrává s předvídatelným, ale o poznání hrbolatějším dějem Milionáře. Tam kde Button pomalu pluje vstříc rozuzlení, tam Milionář exploduje pod neustálým tlakem již zmíněných kontrastů. To z něj také dělá mnohem zajímavějšího kandidáta pro následnou debatu a dumání nad dílem. Ale stejně je to pořád jenom osm. A ani o Oscara víc. Možná bych měl zavolat přítele na telefonu, abych si to konečně utřídil.

"Kocour: Dávám osm hlavně za ten konec. Od oscarovýho filmu jsem čekal nějaké poselství nebo přesah. Ne definitivní naplnění pohádkový kvóty. Benjamin Button taky v závěru nijak nepřekvapil, ale proti Milionáři u Akademie ostrouhal. Oba jsou přitom stejně "fantasy" a vyšumí do prázdna. Boyle je machr, ale to finále mu dost ujelo." 

Takže, vážení a milí, e) je správně. Pokud jste ho nevyčetli z předchozích řádků, najdete ho v kině. Pokud už jste tam byli, pochlubte se s vlastním názorem v komentářích. Milionář je jednoduchý film, který plodí složité diskuze. Jednoduchý film od složitého režiséra. A ať už ve vás jeho plakát, název nebo oscarové pozlátko vyvolávají jakékoliv pocity, měli byste na něj vyrazit. Pejskovi s kočičkou se totiž ten dort většinou drasticky nepovede. Tohle je jedna z čestných výjimek.