David Fincher je jen jeden. Posedlý maličkostmi, do zemdlení šperkující detaily, s řemeslem ne v malíku, ale jen v jednom jeho článku. Jeho filmy si zasluhují pozornost za všech okolností. Vždy jsou výjimečné. V tomto ohledu se na Benjamina Buttona – v kontextu Fincherovy filmografie řekněme dílo „nezásadní“ – nelze zlobit. Pozlaceným humbukem, dlážděným cenami a chválou, totiž uvedl Finchera tam, kde měl být už dávno, tedy do výsadní společnosti tvůrců, jejichž projekty se takřka automaticky čítají mezi oscarovou smetánku.

Benjamin Button byl tomuto úkolu sestrojen tak trochu na míru. Odpovídá tomu kolosální rozpočet o sto padesáti milionech dolarů, maximálně hvězdné herecké obsazení a ochranitelský přístup studia Paramount, které si z Benjamina Buttona dlouhé měsíce vychovávalo notorického sběrače cen a jednoznačný „film roku“. Nakonec to úplně nedopadlo, ač počet oscarových nominací může nasvědčovat opaku. Příběh starce, jenž se narodil jako mimino, a mladíka, jenž umíral jako senilní děd, přesto je vitrínou dnešních možností hollywoodské továrny na sny. Rozmáchlou. Působivou. Neskromnou. Technicky precizní. A bohužel i trochu přeleštěnou. 

Snad každá z dosavadních Buttonových recenzí, lhostejno na jaké straně Atlantiku, jej alespoň slovem přiblížila Forrestu Gumpovi. Výjimkou kupodivu nebude ani tenhle text, protože paralely a podobnosti doslova řvou do očí. Až se občas zdá, že scenárista Eric Roth jednoduše zkusil dvakrát podojit tutéž oscarovou kravku. Hlavní hrdina rád opakuje svoje křestní jméno, svým životem objímá víc jak půlstoletí americké historie. Prochází vypjatými dějinnými události a stává se jejich mimoděčným kronikářem, aniž by jej ty nějakým rozhodujícím způsobem zasáhly na vlastní kůži – navzdory válkám i politickým poryvům je pro Benjamina, stejně jako pro Forresta, stále nejdůležitější jeho celoživotní láska, s níž se dlouho osudově míjí.  Víc jej uchvacují příhody „malých obyčejných lidí“ než ta velká historie, která proplouvá jaksi kolem. Koneckonců, TOHLE SROVNÁVACÍ VIDEO (lehce spoileroidní) vypovídá o všem.

Režisér David Fincher tak ve svém projektu bojuje proti větrným mlýnům. Styl, jakým látku uchopil, se příčí srovnávání s vlezlejším a hřejivějším (přesto celkově lepším) Gumpem. Právě scenáristická konstrukce ovšem neustále nutí k rozjímání nad tím, co v Zemeckisově filmu zabíralo lépe a co naopak Fincher překonal. Benjamin Button se přitom většinou nesnaží zalíbit tolik jako nekňuba Gump, chroustající na zastávce čokoládu a odhrkávající hlášky o krevetách. Fincher sleduje Buttona z odstupu, malinko odosobněně, málem jako objektivní a nezaujatý hlídač hodin, které sice běží v protisměru, ale pořád pravidelně tikají. I proto vyznívá řádka milých epizodek s vedlejšími postavami poněkud naprázdno. Pygmejové, kazatelé i ožralí kapitánové filmem jen proletí, aniž by jejich úloha byla víc než okrajová. Upřímně řečeno, občas jako by důležití lidé Benjaminova života na scénu vstupovali jen proto, aby mohli v pravidelných intervalech (co pět minut) pronášet ony hluboké lidské pravdy, jež se tak dobře poslouchají a které tak snadno povznesou divácké srdéčko. Jenže stejně tak jsou i příliš konejšivé a Button kvůli nim občas smrdí oscariádou, točenou takříkajíc na jistotu.

Mnohem dráždivější a myšlenkově úrodnější jest samotná lovestory. Dorůstání do stavu, kde se oba protagonisté budou smět milovat, jejich setkávání se, ne v horizontu sekund, minut a dnů, ale měsíců a roků. Milostná linie bolí ze své podstaty. Z toho, jak oba její protagonisté kráčí proti sobě a jak se kvůli času, jindy tak banální veličině, musí nevyhnutelně minout. V téhle rovině Benjamin Button umě tematizuje nevyjádřitelné a mimoděčně nabízí nový pohled na běžné partnerské strasti, na problémy a hádky, které jinak vnímá obyčejný smrtelník žijící dopředu a jinak mládnoucí chlapík, co se blíží do puberty a zná tedy přesně svou budoucnost.

Příběh Benjamina a Daisy uhrane i přes to, že jej marketingoví hlavouni neprozřetelně vyzradili v trailerech. Fincher pro něj navíc nepotřebuje ani úhledně zformulovaná moudra – stačí jeden pohled do zrcadla, jeden úsměv v prchavém okamžiku štěstí, aby bylo řečeno vše.

V téhle citově nejvstřícnější pasáži se Benjamin Button opravdu blíží opusu. Fincher tu skvěle vystihuje uvolněnou éru květinových dětí. Navýsost lehce zhmotní náladu volných šedesátých let, aniž by přitom musel opouštět interiér jediného bytu. Naplno si lze v těch chvílích uvědomit, jak obratně FIncher s celým filmem zachází. Jak snadno řídí každou jeho minutu. Oba protagonisté jsou tu navíc víceméně nenamaskovaní a trikově neupravení, takže všechno dění je najednou o řád uvěřitelnější. Ano, u perfekcionisty Finchera nehrozí nějaké technické ústřely. Všechny tělesné modifikace jsou úžasné a v podstatě není možné v nich přesně identifikovat nános líčidel a výpomoc triků, a to i když Benjamin lehce „glumovsky“ poskakuje na berlích nebo když se jeho dětská kostřička krčí na vozíku. Button je fascinující odyseou do uvažování technicistní pečlivky Finchera. Udiví hlasovými modulacemi, precizními změnami v tvářích i jejich nejmenších detailech.

Nicméně... postaršená Cate Blanchett bude vždy, ehm, postaršenou Cate Blanchett. A malý Brad Pitt pokaždé víc zaujme svým zmenšením nežli tím, co se jeho postava zrovna naučila na klavír (mimochodem, oba herci jsou skvěle nacastovaní – rusovlasá Cate Blanchett se filmem prochází jak diva z jiného světa a „dokonalá krása“ hezouna Brada Pitta zesiluje každý udivený pohled na jeho mládnoucího hrdinu).

Co platí o postavách lze přitom převést i na celý film. I on je různě doupravený, vypulírovaný takřka k dokonalosti a k nerušeně hladkému trávení. Fincher jako by vytvořil dokonalé dílo, ale neustále jej ukazoval přes závoj z falše, přes umělý plastový obal, v němž se ryzí příběh musí vystýlat digitálními kolibříky a uměle dozdobenými západy slunce. Lze připočítat k jeho cti, že i přes výše zmíněné Benjamin Button umí s publikem pohnout, dovede zasáhnout, i popíchnout k zatajení dechu… ale ani zdaleka ne s takovou přirozeností jako jiné „velké filmy“ (a ani jiné velké filmy Davida Finchera).

Button tak evokuje režisérův předchozí nejmainstreamovější projekt, thriller Úkryt: Je řemeslně vycíděný, v zásadě bezkonfliktní a i proto komerčně velmi úspěšný. Zbožňovanou klasikou, která přerostla svoji dobu se ovšem na rozdíl od Klubu rváčů asi nestane. Má blíž k honosným oscarovým dílům, na něž se dnes práší ve vitrínách. A je vcelku podružné, jestli v tom má prsty absence fincherovské syrovosti, nepoddajnosti, s jakou proslul Klub rváčů a Sedm, osobitosti nebo nekompromisnosti, díky níž uhranul Zodiac, zkrátka oné nové ošklivosti, která Finchera dotlačila k hordám fandů i k zadumaným filmovým vědcům.

Určitě není třeba za každou cenu drápat, stačí jen najít onen „faktor X“, jenž prokalkulované megaprodukce opravdu povyšuje na opusy, strhávající svou bezprostřední energií. Benjamin Button jej nenašel. Což neznamená, že by si v kontextu jedné sezóny nezasloužil uznalý potlesk.