Těžko říct, co je ve filmovém Las Vegas větším lákadlem - zářící stoly plné jackpotů a pečlivě vyrovnaných žetonů nebo růžově blikající srdíčka nad každou druhou putykou, symbolizující možnost rychlého sňatku. S přiopilým božím poslem internetové církve svatého Billa, přesto však na život a na smrt. Přesně takhle začal vztah dvou životních odpadlíků - Jacka a Joy. Jeho právě vlastní otec vyrazil z práce, jí opustil snoubenec, který tak zajistil narozeninovou párty s opravdovým překvapením. Dnem sklenice a peněženky svět vypadá o něco růžověji, ale pokud to s vodkou přeženete, můžete se probudit nejen s "outěžkem" v posteli, ale také s nečekaně nablýskaným prsteníčkem.

Tahle prazákladní premisa by však nestačila ani v době aktuální romantické Sahary a proto se rozčílený Jack musí opřít do automatu a vyhrát tři miliony dolarů, aby se novopečení manželé měli u rozvodu o co přetahovat. Justicí nařízený půlrok tvrdého manželství by možná v myslích školených právníků nenašel logickou oporu, ale berte to jako hollywoodskou licenci a oslí můstek ke vztahové komedii, ve které místo polibků létají... třeba pokoutně uloupená záchodová prkénka.

K podpásovým gagům má ovšem Vaughanova komedie daleko. Poté co jsem jako zástupce mužského tábora nechtíc překousnul fakt, že Ashton Kutcher je přibližně stokrát sympatičtější, než pomalu, ale jistě stárnoucí Cameron Diaz (image diblíka jí nesluší pěkných pár let, teď se však začínají o slovo hlásit i hodiny strávené v soláriích), a doufal jsem, že film podrží alespoň vedlejší postavy. Kamarádi, kamarádi kamarádů nebo Queen Latifah jako soudní dozor od rány. Podobné berličky však spíše cementují scenáristickou bezradnost a nebýt tu a tam hláškujícího Kutcherova nejlepšího kámoše (Rob Corddry), museli byste se smířit s tím, že celou stopáž budete s hlavní dvojicí zavření v dvoupokojovém kamrlíku, ve kterém ponorka čile bují, aniž byste jí museli zalívat nějakými nenávistnými gesty.

A v tom je dost možná hlavní problém filmu. Hrdinové jsou definování velmi jednoduchými vzorečky a už od pohledu se k sobě nehodí. Na rozdíl od Zbouchnuté však Kutcher nemá potrhlé kamarádíčky (Jonah Hill se dá alespoň nenávidět) a neprochází, ať už tomu věříte či nikoliv, nějakým vývojem. Ti dva se nepříliš přesvědčivě nenávidí, aby se to v nich lusknutím prstu zlomilo a začali nacházet ty správné stránky. Vaughan probíhá naznačenými kruhy se spolehlivostí cvičeného ratlíka, ale to je na filmu neprotivnější a do značné míry to likviduje Kutcherovu snahu o získání titulu největšího sympaťáka roku. Za zvládnutými kolážemi je vidět chladný kalkul a tolik potřebné hlášky zastíní pitomoučkou premisu jen v několika vzácných okamžicích (orientační běh napříč New Yorkem, rozjezd v Las Vegas). Do snesitelných vod průměru tak snímek tlačí především závěrečné (dost možná producentské) úpravy. Od strategicky rozmístěných zvratů (jiné rom-kom by si vystačily s polovinou místních "háčků") až po dynamický popíkový soundtrack, na kterém se zjevně nešetřilo.

Je to jedna z nejlepších investic, hned po tom Kutcherovi, a to i přesto, že ještě umocňuje dojem narychlo spíchnutého produktu, přesně podle zaběhnutých pravidel. Po velmi podobných 27 šatech a pravděpodobně i Dempseyho fláku Jak ukrást nevěstu nám tu roste celá generace serv... no prostě průměrných komedií, které nemají ani ambice, natož schopnosti, k tomu, aby celý žánr dostaly zpátky na nohy. Zatímco v osmdesátých a devadesátých letech jsme u romantických komedií mohli očekávat áčkové zacházení, dnes je to spíš spotřební zboží, při jehož výrobě televizní začátečníci (Vaughan má za sebou jen velmi vlažnou britskou romantiku Zahřívací kolo) kombinují možné i nemožné a studio doufá, že těch umouněných čtyřicet milionů se nějak vrátí díky vyphotoshopovaným tvářičkám na plakátech.

A zatím tenhle hazard docela vychází. Možná proto, že Cameron Diaz metající pomeranče po Kutcherovi ujíždějícím na skateboardu je pořád ještě mnohem zábavnější, než výprava do masokombinátu v podání Eliho Rotha. Hororový žánr trpí nedostatkem nosných témat, u romantik se vždycky můžete opřít o to, že ti dva to na konci dají dohromady. Stačí nějaká ta omluva/výmluva, závěrečný polibek a je vymalováno. V záři zapadajícího slunce, kterou rámují dvě propletené siluety, pak ještě rádi prominete jeden nebo dva podpásové gagy. I když ten po závěrečných titulcích už byl vážně za trest.