Prázdniny jsme na MZ už s předstihem ocejchovali jako americkou odpověď na Lásku nebeskou. Teď když s podobným přirovnáním razí snad všichni naši kolegové, je třeba Prázdninám trochu nadběhnout. Na rozdíl od Curtisovy perly se Prázdniny nepokouší stát ultimátní romantikou, která by z vašich srdcí drhla slzy každou desátou minutu – jsou to prostě jen dvě „obyčejné“ zamilované komedie v jednom balíku, které s Láskou nebeskou pojí hlavně vánoční načasování a popové hity ověšené lístky jmelí.

Pochopitelně nevyhlížejte monumentální originalitu, ani že se Prázdniny promění v neřízenou střelu naplněnou filmařskou vášní. Nancy Meyers se pevně přidržuje své dosavadní autorské linie a i Prázdiny jsou proto roztomile přeslazeným cukrátkem zacíleným na dvě divácké skupiny: První tvoří finančně zajištěné bílé ženy, které úspěšně překlenuly pubertu, druhou pak muži ulítávající si na vypreparované hollywoodské romantice s příchutí nugátového bonbónu (jinak řečeno já a kolega Shushika, minimálně :-). Pro oba tábory je přichystán plynulý přesun z bodu A (zklamání) do bodu B (uklidnění) a samozřejmě i do místa C (láska), v němž už za zvuků svatebních zvonů minulost nic neznamená.

Jak už bývá u Nancy Meyers zvykem, většinu času kamera plynule klouže okolo mileneckých párů, nechává sympaticky vynikat všechny herce a občas se pokusí o vtipný zásek. Nancy ale nikdy nepředkládala skutečné konflikty nebo vypjaté existenciální situace, a proto si musela vypomáhat nějakým tím ozvláštněním, které na plátno valí humor s neústupností montážního pásu. Bohužel v Prázdninách nenašla tak silnou oporu, jakou představoval chlap naslouchající ženským myšlenkám, anebo zamilování důchodci. Krása zasněženého anglického venkova ani nakoukávání do Hollywoodu nemá na bránici takovou tažnou sílu. Ve vážnější britské linii (Cameron plus Jude) není na duchaplné laškování ani příliš mnoho prostoru, takže jedním z mála chvályhodnějších komediálních pokusů (sníh padající ze stromů na Amandu anebo vyplazování jazyku na psa opravdu nepočítám) obstarávají filmové upoutávky sestřižené z Amandina života. Dokonalý nápad, jenž těží z toho, že se hlavní hrdinka realizuje při vytváření filmových ukázek, je bohužel využit sotva z jedné třetiny svých možností, protože do patnácti sekund jej převálcuje další porce běžných dialogů. Škoda.

Na uvolněnější americké půdě (Kate plus Jack) se humor ochomítá hlavně okolo Jacka Blacka a vyvoněných cameo vsuvek, které možná napraví vaše celkové dojmy výš než by si Prázdiny zasloužily (James Franco se díky nim stává letošním mistrem tohoto vděčného oboru). Zavilý filmový fanoušek navíc ocení hluboké úklony před celou americkou kinematografií, které jste z trailerů rozhodně nemohly odtušit. Tady sbírá Nancy Meyers nečekané červené puntíky, trochu menší porci vtipů i námětové originality, než na jakou jsme si tak rádi zvykli, to ovšem do tmavého nepřístupného sklepa neskopne.

Prázdniny jsou navíc zkonstruovány s nezdravě jednotvárným rytmem. Kromě scény v limuzíně z nich nevystupuje žádný pamětihodný moment, žádný vrchol, u něhož bych stoprocentně věděl, že si mé kolegyně stírají kapsonosoplenou slzy. Prázdniny plynou bez zádrhelů, ale stejně tak i bez emocionálně neodolatelných pasáží. Jede se pořád stejným tempem, v čemž má možná prsty i snesitelná, ale přeci jen přestřelená stopáž, jejíž skrouhnutí by rozhodně pomohlo tomu, aby Prázdiny nabyly živějšího výrazu. Kouká se na to fajn, ale že bych padl na kolena a žadonil o přídavek? To prostě ne.

Na každý pád mnoho gramů romantického zlata vykutávají herci samotní, kteří si do jednoho zaslouží uznalé pokývání hlavou. Spojení zámožné americké paničky s proporcemi postarší Barbie a britského elegána mi sice nepřipadá dvakrát věrohodné, Cameron Diaz a Jude Law však zvládají vzkřísit i tohle pouto jak z dopisové rubriky Rytmu života. Cameron už definitivně vyrostla z časopisů pro nadržené teenagery (věk nezastavíš, zvlášť ne u plastikových blondýnek), takže vyzařuje nejen obligátní dlouhonohý sex-appeal, ale snad i trochu oduševnělé charisma. Z třeštění, zpívání a intimních tanečků „když jsem sama doma“, které znáte zrovna z Charlieho andílků, se to nemusí zdát, ale díky tomu, že Nancy Meyers pracuje s odrostlými dívčinami daleko za osmnáctkou, nevyznívá párování za zvuku romantických melodií tak mělce a instantně. Vztáhněte to i na „diazovskou“ linie, která trapným vánočním kýčem zasmrádala nejvíc.

Že skončila u milého vánočního kýče je zásluhou i Judea Law, který vyměnil umaštěnou vizáž z Na dotek za brutálně sexy kreaci, v níž se mění v prince na bílém koni s dokonale střiženou košilí. Naše drahé polovičky budou v kině zas jednou slintat, aniž bychom jim to mohly vyčítat.:-) Kate Winslet naštěstí vyrovnává hormonální hladinu na úroveň, jíž si vánoční romantická komedie zaslouží – je totiž zcela asexuální a zůstává tedy tou příjemnou holčinou, která věří na osudovou lásku, ale není schopná si jí sama najít, resp. zbavit se té falešné. V tomhle pochopitelně pomůže ďábelský diblík Jack Black, jenž i se zběsilými škleby a písní na rtech potvrzuje, že i usedlejší (těžko říct jestli serióznější) role jeho zakulacenému bříšku sednou.

Výsledek se proto rovná ideálnímu snímku pro televizní reprízy v čase úhledně zabalených dárků a rozkrojených jablek, který vám ale ani letos v kině nemůže ublížit (pokud na něj nepůjdete s prskavkou v ruce). Když vás na něj vytáhne vaše partnerka budete asi příjemně překvapeni. Pokud na něj dotlačíte partnera, potěší vás, že naštvaně nebrblal.