Už v dávno zašlé recenzi na A co když je to pravda? jsem se letmo zmínil o promarněném romantickém podzimu a o zvěstech mých kolegů, že ani Croweův Elizabethtown nebyl jeho spasitelem. Proto nebudu předstírat, že jsem do kina vstupoval v naprosto neutrálním rozpoložení. Jenže kupodivu i malá očekávání mohou vést k obrovskému zklamání. Člověk si tím sice znovu nadbíhá na běsnící čtenáře posílající nám, „škarohlídům“, v dopisech odřezky z domácích zásob plastických trhavin, ale přeci si v zájmu dojaté většiny nemůžeme v redakci nalhávat, že Crowe opětovně prokázal své mistrovství.... když jej naopak znehodnotil.

Pokud imf v souvislosti s trailerem zmínil v Americe zbožňovaný a u nás skrze DVD objevovaný filmeček Garden State, předeslal tím vzájemnou spojitost Croweova a Braffova melodráma s nečekanou výstižností. Jakoby se Garden State šklebil do zrcadla v trochu honosnějším rámu a s naleštěnějším odrazem. Tím Crowea neobviňuji z plagiátorství, protože i v době „instantních filmů“ dopravených na plátna za pár měsíců (Válka světů či Mnichov) se normální snímek vyvíjí několik let a Crowe tak měl svůj scénář doťuknutý dávno před tím, než se Natalie Portman v plavkách poprvé snažila navodit dojem, že je obyčejná holka z maloměsta (u mě kvůli fyzickým přednostem skutečně marně, ale to sem nepatří... :-). Ale Elizabethtownu to nepomáhá.

Název Garden State v téhle recenzi uslyšíte mnohokrát, ať se vám to líbí nebo ne. Je totiž průšvih, když o rok později nahodíte do kin totožného obsahu, výstavby, ba i východisek (snad až na závěrečné a až příliš křečovitě vzletné putování napříč Amerikou), ale uberete na kvalitě. Croweovi se to podařilo, což mu rozhodně nezávidím, ale i tak si myslím, že relativní komerční neúspěch jeho novinky není ani tak ukrytý v úspěchu jeho „předchůdce“, jako v mátožnosti filmu z městečka jménem Elizabethtown. Ten logicky zakopává už u hlavní postavy. Bránil jsem Blooma v Království nebeském, ale nehodlám jej zbavit pohlavků za Elizabethtown, když jsem z jeho – dle scénáře a úvodního zvratu traumatizované - postavy necítil nic víc než plochost a hereckou zmatenost. Bloom se pořád usmívá, oslňuje svýma přeslazenýma očima, ale skutečnou bolest tam kdesi v zadních komůrkách duše bych mu nepřisuzoval ani na moment. Znovu doporučuji srovnat s Braffem v Garden State, kde k tomu, že je momentálně v řiti, přivoníte v každé druhé sekundě. Bloom se ale tváří v pohodě, vyzařuje klid, takže romantické zádrhely pro větší šmodrchání zápletky považuju za příkladně nevěrohodné, násilné a vyplývající mnohem víc přímo ze scénáře a pokynů režiséra než z těl jeho postav.

Pochopitelně v tom svou roli hraje Kirsten Dunst, konkrétně velikost čísla vyjadřujícího kolikrát za život jste v souvislosti s ní přiznali kamarádům cosi na způsob „ty vole, tu bych m...“. Jelikož u mě je jistě trojciferné, jelikož debaty na téma Kirsten patří k těm nejošoupanějším tématům konverzace, uznávám, že chyba může být na mém přijímači... ale já fakt nevěřím tomu, když se letuška s jejím úsměvem začne vtírat tak okatě do přízně, že by nevykastrovaný chlapík odolal. A i Kirstenin charakter se mi těžko akceptoval sám o sobě, protože její bezprostřední a pro mužské hormony až příliš dokonale přítulná Claire, si své „ne, já nechci“ anebo „ne, do postele ne“ rovněž vytahovala ne právě uvěřitelně.

Svou roli v tom jistě hraje romantická stylizace, ale ačkoliv jsem romantik jako kráva (moc romanticky to nezní, ale velikost vnitřního pocitu to vystihuje) a dobře odleželý happy-end chápu jako ideální završení času stráveného s filmem, Elizabethtown mi přišel stejně jako jeho postavy nepřirozeně přeslazený, těžko uvěřitelný a při všech svých peripetiích, proti nimž je společný polibek u zapadajícího slunce jen sterilním kafíčkem z už jednou promáchaného lógru, extrémně přeromantizovaný doják, který se při svém kázání o kráse světa a síle lásky až příliš vzdálil od (jakkoliv stylizované) reality.

Odtud už mi zbývá jen jedno našlápnutí k důvodům průserovosti Elizabethtownu. Snesu, když jsou epizodky přitažené za culíky („Zastavte kremaci!“), dokážu se povznést nad křečovité figurky ve vedlejších úlohách (Susan Sarandon na letišti a v kuchyni je velice trapná, byť ne vlastní vinou) a ani se nezlobím, když mě leckteré srandičky (trojtelefon) minou o pár dobrých decimetrů, ale tyhle počty... inu... už s Garden State (pro mě jen 6/10) jsem měl problémy, protože mi jeho útoky na emoce přišly až příliš předvídatelné, formálně vykalkulované, zkrátka nadmíru jemně připravené ke konzumaci. A to mi zkrátka nesedí.

Jenže Elizabethtown je ještě o dvě třídy průhlednější, protože nájezdy na tvářičky herců prolínané s náladovou hudbou jsou u nového Crowea otravným a nekonečným evergreenem. Automaticky se po půlminutě přechází z jedné atmosférické kytarovky do druhé (mám je rád, ale čeho je moc), technicky skvostné záběry přilétají po desítkách a šéfdirigent do toho vypráví, jak stojí za to žít. Která pasáž má dojmout a která poukázat na nádheru našeho vesmíru lze přečíst snadněji než první stránky slabikáře (s těmi barevnými áčky přes půl papíru). Proto pro mě Elizabethtown není ničím víc než vizuálně podmanivým kalkulem. Ekvivalentem Plastiček z Protivných sprostých holek. Umělotinou. Kýčem. Pochopím, co vás na něm za jistých okolností nadchne, nebudu se divit lidem, které dojme, ovšemém znechucení z nejprotivnějšího filmu letošního roku to nic neubere. Vždyť ta stepovací scéna na funuse, v níž se v protisvětle vlní Susan Sarandon, zatímco z repráků vyzvání sladké melodie a diváci se smějí i brečí, vždyť to přeci co do duševního rozměru k těm vysmívaným Harlequinům fakt nemá daleko...