Garden State je jedním z fenoménů loňské sezóny, o kterých se jako obvykle dozvídáme se zpožděním. Zach Braff si ho napsal, zrežíroval a také si v něm zahrál hlavní roli "mimozemšťana" Andrewa, který ve třiceti zdráhavě objevuje krásy života naplno. Na IMDb se kolem snímku vytvořilo malé náboženství a momentálně si užívá prominentní pozici v Top 250 nejlépe hodnocených filmů. Rád bych sobecky naznačil, že zaslouženě, protože mě na letošním Febiofestu doslova smetl. Přitom s mírnou dávkou cynismu, pramenící ze stovek nakoukaných romantických komedií, se křivka vašeho nadšení může snadno poroučet k zemi. Mezi Braffem a Natalii Portman jako Sam to sice patřičně jiskří a když už upřeme Braffovi veškeré režisérské zásluhy, nemůžeme mu sebrat kvalitní dialogy a postavy, jenže... je tu patrná i snaha o "hollywoodizaci" filmu - sem tam blikne příjemná popíková vypalovačka, všechno spěje k ultimátnímu usmíření. Jenže já na to kašlu... Stát zahrad je pro mě geniálně namíchaným koktejlem, který má stejně daleko k nablýskanému Hollywoodu i ošuntělému Dogma 95. Vytváří neuvěřitelně návykovou atmosféru mimo prostor a čas, prostřednictvím postavy Andrewa, ve kterém se alespoň na vteřinu najde úplně každý. Znovu musím připomenout vychytané dialogy, díky kterým se všechno pohybuje vpřed s jakousi nenucenou elegancí. Viděl jsem film asi třikrát a na některé situace jsem se přímo fetišisticky těšil. Možná je to zároveň důkaz toho, jaká je Braff vypočítavá svině, že to celé napsal přímo na míru divákům, jako jsem já. Ale za ty emoce, které ze mě vypumpoval, mu klidně odpustím cokoliv a jsem hodně zvědavý na jeho další plány.