Emancipace. Nezávislost. Muži? Na co, proboha! Tváří v tvář rozumům o ženách, které chlapy nepotřebují (slyšeli jste snad někdy o chlapech, který nechce ženskou? :-) by člověk málem zapomněl, jak že ten svět ve skutečnosti funguje. Naštěstí tu máme nesmrtelný prefabrikát zvaný "americká romantická komedie", který pravý stav věcí vždycky zavčas připomene, a vštípí další várce diváků, že třicítka se bez (budoucího) ženicha prostě neslaví. Nic proti dámským jízdám. Ale jen militantní lesbička si druhý den ráno neuvědomí, že není fajn být jedinou neoplodněnou, nezasnoubenou nebo nedej bože nezadanou mezi kamarádkami. Tak to chodí, navíc za hlasitého tikotu biologických hodin.

Díky tomu se může na plátně objevit postava typu Jane Nichols, navenek krásná a sebevědomá slečna s parádním kvartýrem, ve skutečnosti spíš uťápnutá asistentka marně zamilovaná do svého šéfa. Proč si ujíždí na svatbách a proč schovává všechny šaty, v nichž statovala jako družička, si jistě domyslíte i bez mnohaletého studia lidské psychologie. Pro nás je důležitou zprávou to, že princ přijde hned zkraje, modré oči mu září až ven k trhačům lístků, a tak je ve společnosti chápavých tátů, frackoidních sester a upovídaných kamarádek zaděláno na další lovestory pro nenáročné pobavení středního diváckého stavu.

V tomhle případě ale opravdu nenáročné. 27 šatů jako žánrová výplň určitě jakž takž funguje, mj. proto, že kombinuje snad všechna známá schémata. Od "co se škádlívá, to se rádo mívá", přes prozření hlavní hrdinky a postavení se na vlastní nohy, až po dolování vtipů z kulis (svatby ... ha ha ha) a pomocí hereckých nahrávačů. Originality tu není ani stopové množství, což nemíním jako výtku, ale jako prosté konstatování faktu. Bohužel, žádná z klasických ingrediencí nelahodí tolik, aby mohl člověk juchat nad výborným pokračovatelem žánru a nevšímat si toho, že každou peripetii zná s náskokem deseti minut.

Už ústřední dvojka k sobě ladí spíš vzhledově, než jakkoliv jinak. Jane Nichols je tak bezbarvá, jak její jméno. Pravděpodobná nástupkyně Julie Roberts Katherine Heigl se díky ní zbavila pozice blonďaté sexuální modly, o níž sní zhulenci ze Zbouchnuté, a proměnila se v usmrkanou služku, která na svého vyvoleného vrhá pohledy dvanáctileté dívenky, co se poprvé zamilovala. I Popelka by vedle ní byla za Barb Wire, což díky nekonečnému fňukání, sloužení nebo naopak záškodničení brzy pochopíte. Katherine Heigl v téhle póze v podstatě nemá co hrát, a tak se buď tváří jako panna, která beznadějně miluje svého šéfa (nasaďte jí brýle, rozcuchejte a fakt dostanete Ošklidku Betty), anebo se mračí na své okolí. V tomhle smyslu opravdu je, lespoň pro mě,ideální nástupkyní Julie Roberts - taky objektivně hezká, pro někoho nejspíš i sexy (dobrá, asi pro hodně lidí, soudě dle žebříčku AskMen.com - osobně bych už jen z první dvacítky vytáhl 18 přitažlivějších), určitě je charismatičtější než Jennifer Lopez a jiné ztracené případy, ale že by v ní pumpovalo dost šťávy a šmrncu, aby utáhla dvouhodinovou komedii točící se okolo jejího pasu? Ani náhodou.

Katherine Heigl ve 27 šatů není dobrá ani bránici, ani hormonům (těm vládne spíš její vypočítavá, leč sexy sestra). Kdo by se do ní jen tak od pohledu zamiloval? Tvůrci si myslí, že James Marsden. Tenhle sympaťák naštěstí opustil větší herecké výzvy (poté co jeho Cyclopse v X-Menech opakovaně sešrotoval Wolverine) a s úspěchem se zavrtal do rolí fešáků s malým ohňostrojem v oku. V Hairsprayi i Kouzelné romanci zářil... Ale i mě překvapilo, že v párovém zápolení s populárnější protihráčkou je právě tenhle hezounek mnohem nápadnější. To on obstarává většinu chemie, z jeho strany odletí víc jisker a jeho postava v podstatě udržuje romantické namlouvání v chodu, a to dost urputně a neodbytně - až si člověk říká, jestli baží po své vyvolené i kvůli něčemu jinému než pro široký úsměv a nadutý výstřih.

Minimálně do ožíračky v baru - tedy zhruba do dvou třetin stopáže - totiž mezi ústřední dvojkou mnoho není. Až tady se podaří zažehnout žánrové trysky, vnést do milostných patálií trochu energie a partnerského víření. Panáky, které do sebe páreček nakope, jako by probudily celý film. Do té doby sledujeme jen sterilní oťukávání, které z jakýchsi tajemných důvodů odmítlo těžit humor ze svateb (vzpomeňte na Nesvatbovi - držení šatů čurající nevěstě by v nich neuspělo) a marně se pokouší dialogové zlato najít alespoň v přestřelkách s věrnou kamarádkou. Ne že by 27 šatů následně poskočilo výš o několik úrovní, to rozhodně ne. Ale od sterilního pekla už je neodlišuje jen slušně zvládnuté řemeslo a typově vhodně obsazení herci.

Od možná nejúspěšnější romantické komedie letošního roku bych ale pořád čekal víc než jen bezvýraznou variaci na oprýskaná schémata. Na jeden večer s přítelkyní to samozřejmě stačí bez problému, ale na věčné televizní reprízy, jichž se těší hity Julie Roberts, musí Katherine zapomenout.