Řečeno bez okolků a na rovinu (to abych nezdržoval ty z vás, co ještě po obchodech loví dárky): P. S. Miluji Tě je velmi příjemná romantika, která důstojně navazuje na tradici zamilovaných vánočních cukrovinek. Pod stromkem je najdete každý rok. A přiznejte si, že od roku 2003, tajně doufáte v jejich přiblížení Curtisově ultimátní Lásce nebeské. Nic takového P. S. Miluji Tě nepřináší, přesto docela spolehlivě potěší - s velkými klady i zásadními zápory. Každopádně, pokud vám nějaká sličná bytost podstrojuje vanilkové rohlíčky s tím, že s ní za odměnu přetrpíte špetku valentýnského odreagování, čeká na vás v multiplexu dost pohodový způsob jak dostát své povinnosti.

Dospět k takovému tvrzení nebylo snadné. Můj vztah k P. S. Miluji Tě prošel docela dramatickým vývojem. Jakmile jsem pochopil, že nám producenti neservírují další paranormální dopisovou romanci ve stylu Domu u jezera (a že to chvíli trvalo), znudil mě hodně tuctový trailer slibující láskyplné pozdvižení končící jedním velkým zívancem. Ani v kině to nebylo dvakrát jednoduché – počáteční rozpaky nad „dramatickou“ částí ale postupně přešly v klidné hltání fórků, aby po pár dnech vyklíčily v konstatování, že P. S. Miluji Tě rozhodně JE nejlepším hollywoodským výtvorem z ranku „rom-kom“ datovaným na rok 2007. Konkurence byla sice chabá, takřka nulová, přesto je fajn přivítat jednookého krále zrovna v perníčky provoněném čase vánočním.

Romantika Richarda LaGravenese kloubí rovinu ryze dramatickou s rovinou ryze komediální. A zprvu je to spíš boj než hbité ždímání smíchu a emocí. Tvůrci už po nějakých deseti minutách pohřbí Irčana Gerryho (hraje jej třístovkový Gerard Butler) a nechají za ním truchlící manželku Holly (v podání Hilary Swank). Rozvinou okolo ní černé plachty, zahalí scénu do smutku, na základě kterého by se měly v následujících minutách hledat způsoby k optimistickému pohlazení. Právě tuhle úvodní pasáž handicapuje fakt, že se nacházíme v kýčovité hollywoodské báchorce. Hollyina bolest se tu spláchne několika smutnými pohledy a pár vzkazy na záznamníku, aby se záhy stala jednou z mnoha záminek k nezávaznému uždibování humoru.

Tvůrci jsou v tomhle pokrytečtí – na jednu stranu se co chvíli chtějí na fatální ztrátu v Hollyině životě odvolávat a ždímat z ní slzy, na tu druhou s ní pracují ve standardně tupém stylu, bez opravdové bolesti a pocitu, že něco chybí. Jak kdyby Holly jen umřela akvarijní rybka a ne sympatický manžel, kterého i po devíti letech bezmezně milovala, prolízají se už po pár minutách hospody, karaoke show a cizí postele. Schizofrenně se v jedné chvíli dojí slzy, v té druhé se naopak všichni tváří, že se zas tolik nestalo, že život jde bez problémů dál a že není od věci – odpusťte malý spoiler - rozdat si to třebas s Gerryho nejlepším kamarádem. Schválně, zkuste si představit sebe pod drnem a svého nej kámoše piglujícího vaši „truchlící“ partnerku. Opravdu vám to přijde jako námět na ideální romantickou komedii? Jsem možná úzkoprsý, ale ... no, je to koneckonců vaše věc. :-)

Finta tkví v tom, že jakmile se s touhle dvojakostí vyrovnáte a vezmete jí za svou (tj. jakmile se smíříte s tím, že sledujete přeslazený vánoční kýč, z něhož tvůrci vyzmizíkovali všechny skutečně pálivé emoce), nebude vám žvýkání láskyplného cukroví už nic moc kazit. V rámci vytýčené škatulky se tu totiž maká na povážlivě vysoké úrovni. Vtípků je požehnaně, většina z nich navíc zabírá. Fungují komediální situace rozehrávané do šíře s vedlejšími postavičkami, člověk se nemálo zasměje i u malých průběžných fórků, které vytrvale prosypávají každé zamilované tokání. P. S. Miluji Tě má k dispozici asi deset známých a dobrých herců, takže za zkrášlenou Hilary Swank a jejími půvabnými kamarádkami (včetně věčné „samice“ Giny Gershon :-) se nám tu prochází jedna reklama na charisma za druhou, čehož film dokáže vytrvale využívat.

Situace milé nebo rovnou bránici atakující přibývají konstantně po celou stopáž – kdo je bude sčítat, dobere se po pár minutách dvojciferné sumy, která navíc bude dál narůstat. Celé P. S. Miluji Tě velmi příjemně klouže po všech romantických zákrutách, s postupujícím časem, respektive s přibývajícími dopisy od nebožtíka Gerryho se čím dál tím plynuleji překlápí ze srdcervoucí polohy do té veselé, až by člověk nehledal za jejím vznikem jméno Richarda LaGravenese – chlapíka, co natočil Mezi řádky (kolega imf u něj dle dobových záznamů trpěl stejně jako já u Sejmi je všechny) – ale někoho mnohem protřelejšího. „PSko“ ubíhá tak svižně, jak kdyby si jej o pauzách během natáčení Amerického gangstera odkroutil Ridley Scott, právě vzpomínající na Dobrý ročník: Jen ubral na poetice a nostalgii a trochu přidal na tahu, tak aby nasládlá krmě stékala i při požehnané stopáži bez zádrhelů jícnem do žaludku a pak k srdci.

P. S. Miluji Tě prostě šlape. Flashbacky, gagy i romantická moudra k sobě elegantně ladí, a to je ještě pohání na poměry žánru vynikající hudba Johna Powella. Nemůžu sloužit co se samostatného poslechu týče, na plátně je to ale právě učesaná kompozice bourneovského dirigenta, která přidává filmu na švihu i šťavnatosti. I ona se občas pouští do příliš přeslazených koutů, v nichž vám cukrkandl zahltí snad všechny tělní otvory (tentokrát i když se smíříte s výše kritizovaným pokrytectvím), i ona ovšem v globálu sbírá hlavně slova uznání a chvály – tak jako celá tahle růžová vyprávěnka. Pokud máte napudrované a instantní romantiky rádi, budete si pod vánočním stromkem spokojeně vrnět. Pokud ne, chcípnete v kině dřív, než se vám do ohryzku zasekne kost z vánočního kapra. Vybírejte pečlivě.

P.S.: Dámy jistě potěší, že mužští hrdinové mají asi největší průměrný obvod hrudníků ve filmové historii. Pánská část publika takové štěstí bohužel nemá ...