Když šlo v roce 2007 do kin P.S. Miluje Tě, nebyla to zrovna zásadní událost. Kdekdo si musel zvyknout na důrazně zkrášlenou Hillary Swank, která do té doby brala jen náročné dramatické role (a vyneslo jí to dva Oscary), a také na Gerarda Butlera, jenž po dekádě hollywoodského paběrkování konečně prorazil Třístovkou. Dát dohromady boxerku z Million Dollar Baby a věčně řvoucího sparťanského krále nebylo považováno za moc dobrý nápad. Už po úvodní scéně P.S. Miluje Tě ale všichni pochopili, že scenárista a režisér Richard LaGravenese perfektně věděl, co dělá.

Chemie ústředního páru totiž nějakým zázrakem fungovala na jedničku a výsledkem mohla být skvělá romance klasického střihu. Jenže P.S. Miluje Tě bylo výrazně ambicióznější a vrazilo divákům už po patnácti minutách kudlu do zad, když se sympaťák Gerry odporoučel do záhrobí a zničená Holly začala truchlit ostošest. Kudy dál? Adaptace úspěšného románu od Cecelie Ahern rychle vytasila svůj velký trumf – originální zápletku s deseti dopisy, které Gerry napsal před svou smrtí, aby Holly pomohl zahnat nekonečný žal.

Ano, P.S. Miluji Tě je v jádru neskutečná ždímačka emocí. Leckdo by použil slovo kýčovitá (a nejde proti tomu zásadně protestovat), mnohem důležitější ale je, že všechno ty dramatické, sladkobolné i nesmírně zábavné obraty fungují na jedničku s hvězdičkou. Jasně, ze začátku chvíli trvá, než Holly vyleze z bytové ulity. Jakmile se však přesune do malebného Irska, rozehraje se pohlcující žánrové skotačení, které jen málokdo zvládne bez kapesníku.

LaGravenesův film je hlavně úderným dojákem, zároveň však umí být daleko vtipnější, než se na první pohled zdá. Hodně tomu pomáhají pravidelné Butlerovy návraty (parádním flashbackům vévodí hudební noc) a také obsazení vedlejší rolí, v němž září úplně všichni zúčastnění. Třeba Lisa „Pheobe“ Kudrow snad neměla lepší filmovou roli a asi největším objevem tu byl Jeffrey Dean Morgan, jehož do té doby znali jen fanoušci televizních Chirurgů.

Další nepřehlédnutelnou složkou P.S. Miluji Tě je potom soundtrack. John Powell se tu vyřádil na orchestrálním podkresu, jenž ale nemilosrdně přebíjí líbezné songy. Nebál bych se říct, že jde o jeden z nejlepších písničkových soundtracků všech dob, který podobně jako třeba Forrest Gump nebo Hříšný tanec nikdy nezestárne. V roce 2007 tak měla spousta lidí radost ze samotného filmu i z jeho hudby. Ale co dnes, o šestnáct let později? Celá pointa tohohle VIMka je, že P.S. Miluji Tě vyrostlo v nefalšovanou romantickou klasiku.

Zčásti za to samozřejmě může smrt romantického žánru – podobně srdcařské romanticky už se prostě netočí a strašně tu chybí. Na druhé straně si však stojím za tím, že P.S. Miluji Tě jednoduše stouplo na ceně, protože ho kvůli výborným hercům, silnému příběhu a čarokrásným irským krajinkám nezvládnul ohlodat zub času. Moc nevím, jak se postavit k pokračování, jímž se začalo vyhrožovat v roce 2020 (vyšel totiž knižní sequel). Možná bych se na něj ale vykašlal, protože se tu všechno krásně uzavřelo a zůstal nám film, k němuž se romantické duše budou vracet ještě dlouhé roky. Díky za to a jdu vpálit něco od The Pogues!