Skorokomedie je půvabný novotvar, kterým sami tvůrci charakterizují nový film Hany Hendrychové Matka v trapu. Jenže já se bojím, že je ten pojem až moc přiléhavý. Vlastně mám strach, že tím autoři přesně pojmenovali samostatný subžánr milé české komedie pro nenáročného diváka. A to není dobře. Protože divák by neměl rezignovat na své oprávněné nároky a filmaři by neměli rezignovat na snahu točit dobré filmy. Bohužel v případě Matky v trapu se to úplně nesešlo – navzdory angažování Petry Hřebíčkové, profesionální představitelky žen hledajících štěstí mezi střípky rozbitého života. Kdo jste viděli Bezva ženskou na krku (2016), možná dáte za pravdu Karlově osmičkové recenzi. Ale i kdyby ne, pořád platí, že Hřebíčková je přesně ten typ herečky, co dokáže s přehledem utáhnout roli strhané matky doufající v lásku, něhu a pozornost i ve středním věku. Vždyť posledních deset let nehraje prakticky nic jiného. Tak kde se stala chyba? 

Vinu bych určitě nekladl samotné zápletce, jakkoli otřepaně může znít. Zdánlivě idylický život bez jediné viditelné vady se může z minuty na minutu rozpadnout pod rukama komukoli z nás. A manažerka reklamní agentury Sylvie není výjimkou. Tentokrát sice není spouštěčem nevěrný manžel (Jaroslav Plesl) nebo nesnesitelný šéf (Bohumil Klepl), ale dílo zkázy dokáže dokonat i sled relativně banálních, nicméně ubíjejících událostí. Problémy s dětmi ve škole, problémy v práci, problémy s manželem a rázem máte starostí, že nevíte, kam dřív skočit. Zvlášť když jste na všechno úplně sama. A přesně to potkalo i upracovanou Sylvii. Kdo by jí potom mohl vyčítat, že se v ní něco zlomí a ona se k naprostému údivu všech rozhodne vystoupit z vlastního stínu a zmizet? Potud zatím dobrý. 

Petra Hřebíčková je v roli Sylvie jako ryba ve vodě a vypadá, že má na podobné hrdinky patent. Pravda, všechny ty matky a manželky, co za svou kariéru ztvárnila, jsou poměrně snadno zaměnitelné, ale komu to vadí, když to funguje. Hřebíčková dokáže úspěšně balancovat mezi všemi nástrahami takovýchto filmových hrdinek – není ubečená, ani melodramatická a už vůbec ne přehnaně excitovaná nebo otravná. Zkrátka fajn ženská, kterou máte chuť pozvat na kafe a říct jí, že všechno bude v pořádku. Jaroslav Plesl (Život pro samouky) to má v roli manžela o něco horší, protože musí předvést pozici manžela-nekňuby. Což se mu daří tak dobře, až působí lehce neživotně a postrádá potřebnou uvěřitelnost pro to, abyste ho brali jako jednu z příčin Sylviina zběhnutí od reality. Ale budiž, jsme v žánru skorokomedie a nebudeme řešit drobnosti. Navíc je tady Jana Švandová v roli příjemně nesnesitelné Sylviiny matky, připravené rozsekat každého na kousky svou sžíravou ironií. Takže pořád ještě dobrý. 

Skřípat to začne, jakmile se karty rozdají a Sylvie se rozběhne vstříc hledání sebe sama. V tu chvíli začnete intenzivně postrádat nejen pevnější režijní ruku, ale hlavně silnější dramatickou stavbu. Jinými slovy nějaký smysluplný děj, jenž by hrdinku určitým směrem posouval na životní ose. Nic takového se ovšem nestane. Film o útěku z každodenního středostavovského vězení totiž nenabízí vytoužené rozhřešení ani cestu k očistě. Všechno, co se hlavní hrdince děje, je pevně sevřeno upjatým maloměšťáckým pohledem na roli ženy ve společnosti. Namísto zaslouženého vykoupení v nově nalezeném sebevědomí musí nebohá Sylvie podstoupit online kurz jógy (protože ženy milují jógu, ale nemají na ni čas), sežrat hamburger s hranolky (protože ženy milují fast food, ale nesmí ho jíst, aby zůstaly krásné) a zaplatit si floristický kurz (protože ženy milují květiny a chtěly by si otevřít květinářství). A to je vše. Žádný skutečný útěk se nekoná. Namísto ospravedlnitelné rebelie přichází výčitky a pokorný návrat do reality s kajícnou omluvou. Protože žena nemá na rebelii právo. Jednoduše patří k plotně a všechno ostatní je jenom nezdravé fantazírování. 

Naději na lepší film mohla přinést Lenka Vlasáková a její řidička taxíku Anna. Je to právě ona, kdo nešťastné Sylvii podá pomocnou ruku a doslova ji vyrve ze spárů každodenních starostí. Jejich společný útěk za hranice všedních dnů, o němž tu a tam sní snad každý udřený příslušník střední třídy, mohl být pomyslným vyprošťovákem posouvajícím film na vyšší úroveň. Pevné pouto mezi ženami odlišného charakteru je přeci něco, co diváky fascinuje minimálně od dob Thelmy a Luisy. Jenže Matka v trapu nic takového nenabízí a ani nabízet nechce. Postava Anny je ve filmu jenom proto, aby jako deus ex machina vstupovala do života Sylvie v okamžiku nejvyšší potřeby a umožnila jí navštívit nové lokace. Například levandulové pole. Pokud má procházka rozkvetlým lánem kytek evokovat dosažení určitého posunu v životě pomalu stárnoucí matky dvou dětí, tak si nejsem jistý, jestli nejde o zvrácený druh černého humoru. Projít se přírodou je jistě povznášející a čeští chalupáři by na to přísahali jako na všelék, ale tady se bavíme o životní krizi udřené manželky. A na to prostě pole kvetoucích levandulí nestačí ani v metaforické rovině. Navzdory tomu, že jsme v kategorii filmových limonád. 

Přehrajte si trailer Možná je na vině stejnojmenná knižní předloha Uljany Donátové, ze které si režisérka Hana Hendrychová pro svůj druhý celovečerní film vybrala tak šosácký narativ, až je vám Sylvie skoro líto. Přitom to téma má tak obrovský potenciál – viz nedávný Mamacruz). Pokud opravdu existuje žánr skorokomedií (bez pejorativního významu), pak bych si jeho obsahové naplnění představoval úplně jinak. Matka v trapu je naneštěstí pouhým sledem banálních scén bez vnitřní jiskry schopné zažehnout v hlavní hrdince nový životní plamen. A fráze typu „Oba jsme zapomněli na obyčejnou lásku“ zabíjejí i to, co by mohlo nějak fungovat. Tím neříkám, že urvané matky několika dětí nemají po šestnáctihodinové šichtě právo snít svůj levandulový sen o štěstí – právě naopak! Takové ženy si zaslouží jen to nejlepší a Matka v trapu jim bohužel nic z toho nenabízí. A to je největší problém celého filmu. Takže dámy, pokud chcete na chvíli vypnout a nechat se unášet pocitem, že i ve vašem životě se mohou dít krásné věci, pusťte si raději znova Bezva ženskou na krku nebo jinou časem prověřenou romantiku. Na druhou stranu pokud vám stačí sledovat fajn Petru Hřebíčkovou, jak proplouvá pěkně nasvícenými scénami, můžete zkusit i Matku v trapu. Zas tak nesnesitelná skutečně není.