Matka Tereza, vlastním jménem Agnesë Gonxhe Bojaxhiu, je zřejmě nejznámějším římskokatolickým světcem 20. století, jehož kanonizaci v roce 2016 jste mohli sledovat prakticky v přímém přenosu. Její ikonický vrásčitý obličej a prosté bílé sárí s modrým lemem se stalo synonymem nezištné touhy pomoct trpícím lidem v těch nejhorších místech planety. Kdo by neznal Matku Terezu, držitelku Nobelovy ceny míru a celé řady dalších vyznamenání? Generální představenou kongregace Misionářek milosrdenství, u jejíhož zrodu na konci 40. let 20. století stála právě ona? Je vůbec možné v dnešní informační společnosti o této ženě něco nevědět?

Jak už asi správně tušíte, odpověď na tuto otázku v celovečerním provedení makedonské režisérky Teony Strugar Mitevské vás pravděpodobně docela překvapí. V jejím uchopení totiž není Matka Tereza žádnou ikonou křesťanské lásky, ani katalogizovanou přehlídkou řeholních ctností. Zároveň to ale není ani kontroverzemi pronásledovaná odpůrkyně potratů a zastánkyně lidského utrpení coby cesty ke Kristově lásce. Vše, co jste doposud o Matce Tereze viděli, slyšeli nebo četli, můžete pro příštích 103 minut zapomenout. Teona Strugar Mitevska (Nejšťastnější člověk na světě, Bůh existuje a její jméno je Petrunie) se totiž rozhodla přistoupit k osobnosti Matky Terezy svým vlastním a velmi osobitým přístupem. Přístupem, z něhož každému bigotnímu katolíkovi půjde pravděpodobně hlava kolem. Ovšem zároveň i přístupem, který není urážlivý, přehnaně exhibicionistický, ani povrchně exploatační.

Že se vám nedostane klasického filmového životopisu rychle pochopíte už z úvodní scény. Záběr kamery belgické kameramanky Virginie Saint-Martin na hlavní představitelku v podání bravurní Noomi Rapace totiž není podbarven ani klášterním tichem, ani náboženskými chvalozpěvy nebo stylizovanou hudbou, ale tvrdými kytarovými riffy finské metalové skupiny Lordi. Tento zjevný anachronismus přitom nepředstavuje příběhový faul, ale jeden z prostředků, pomocí kterých se bude Mitevska snažit zapojit vás do pátrání po odpovědi na ústřední otázku – kdo byla Matka Tereza v době, kdy ještě žila jako matka představená loretánského kláštera v Kalkatě na konci 40. let minulého století a (ne)trpělivě čekala na to, zda papež vyslyší její přání (a modlitby) a umožní ji založení vlastního řeholního řádu?

Těch prostředků, které režisérka a scenáristka v jedné osobě nakonec použila k zavedení uměleckého dialogu mezi minulostí, přítomností, historickými reáliemi, fikcí a zkoprnělým divákem je hned několik. A všechny do sebe navzájem skvěle zapadají! Kromě příležitostných anachronismů – jak ryze uměleckých, tak tematických i narativních – je to především zmíněná kamera dlouholeté režisérčiny spolupracovnice Virginie Saint-Martin (Maličké, Nejšťastnější člověk na světě, Bůh existuje a její jméno je Petrunie). Její vhled do nitra třicetileté (a teprve budoucí svaté) Matky Terezy je skrze jednotlivé záběry doslova pastvou pro oči. Už dlouho jsem nezažil tak intenzivní vhled do nitra jednotlivých postav, ale i jejich společných scén, jako právě zde. Hloubavé záběry s postupným ostřením, roztěkané pohledy přiživující emoční hloubku scén, nebo naopak přísné geometrické kompozice jako z titulního plakátu, to vše tvoří dohromady velmi podmanivou vizuální hostii, s jejíž pomocí dostane předsudky nezatížený divák možnost prožít s Matkou Terezou sedm přelomových dní jejího života.

Pokud vás zaujala biblická číslovka evokující dobu, za kterou podle knihy Genesis Bůh stvořil svět, nenechte se zmýlit. To by nebyla Mitevska, aby si nepohrála i s touto biblickou numerologií. Její přístup nepostrádá anarchistické doteky umělecké avantgardy, aniž by ovšem působil kýčovitě nebo prvoplánově. A to ani v psychedelické scéně, kdy Noomi Rapace prochází klášterem a ve fantaskním spojení náboženského vytržení, přeludu, snu a reality duní tóny metalové písně Hard Rock Halleluja od zmíněné skupiny Lordi. Noomi Rapace je současně tím, koho můžete směle zařadit do výčtu prostředků, s nimiž režisérka dosahuje netušených výsledků. A jde o trumfové eso celého snímku.

Matka Tereza je díky Rapace vším, jenom ne klasickým líbivým obrázkem stařenky pečující o nejchudší a nejpotřebnější. Její rysy obličeje ostře rámované řeholní pokrývkou hlavy jsou na první pohled tvrdé a nesmlouvavé, stejně jako její chování navenek. A přesto z nich časem začne vyzařovat mnohem víc než jen slepá poslušnost Kristu. Švédská herečka nejenže vtiskla Matce Tereze nezapomenutelnou podobu, ale současně představuje kontaktní plochu mezi divákem a jednotlivými předestřenými tématy, jako je řehole, víra, láska (včetně té fyzické), postavení ženy v ryze mužském světě, právo na potrat a mnohé další. Matka je totiž dílem úmyslně nadčasovým, kdy se na pozadí historických reálií a uměleckých fabulací vede dialog o otázkách spojených jak s Matkou Terezou samotnou, tak se společností, ve které my všichni žijeme.

Přehrajte si trailer Výsledek může být díky tomuto přístupu lehce rozklížený, byť je formálně sepnutý kapitolami rozčleněnými dle jednotlivých dnů, během nichž „Bůh stvořil Matku Terezu“. Jeho fragmentace je ovšem součástí použité filmové gramatiky. Ostatně pokud znáte režisérčinu tvorbu, potom víte, že se úmyslně brání standardnímu myšlenkovému uchopení. Nečekejte proto ucelený obraz historické osobnosti odkazující na významné životní milníky jako vystřižené z wikipedie. Matka má mnohem blíž k loňskému Franzovi nebo nedávnému Korzetu než k Marii Montessori. Což ovšem berte spíš jako pozitivum než negativum.