Už asi hodinu přemýšlím, jak začít. Maratónce jsem viděl poprvé před pár dny a V.I.M. možná píšu příliš brzo. Ještě nějaký ten týden by ve mně náročný film asi potřeboval uzrát a moje doporučení, abyste si také doplnili intenzivní sedmdesátkový rest, možná bude po vzoru filmu roztříštěné a neuspokojivé. Třeba to je ale dobře. Pořád jsem plný čerstvých dojmů a thriller je potřeba především prožít, spíše než na sto procent pochopit.

Dustin Hoffman alias Tom Levy je student a běhá. Každé ráno jde ve své rutině až na dřeň, protože trénuje na náročný maraton. Roy Scheider je špión s přezdívkou Doc, kterého agentura, operující mimo oficiální vládní struktury, vyslala na nebezpečnou misi do Francie. Slavný Laurence Olivier (za vedlejší roli byl nominovaný na Oscara) je nacistický postrach z koncentračního tábora známý jako Szell – Bílý Anděl, jenž se před spravedlností ukrývá v Jižní Americe. No a New York, kde se většina příběhu odehrává, je špinavé a nebezpečné město, kde se spravedlnosti nedovoláte, ani když budete hrůzou řvát na všechny anonymní lidi okolo.

Franz Kafka by měl radost. Svět, ve kterém se Maratónec odehrává, je totiž smysl nedávající a chvílemi i absurdní bordel, který je rejdištěm paranoie, frustrace, toxické odcizenosti, nespravedlnosti a traumat, ze kterých se postavy nemají nejmenší šanci vyhrabat. Mohou maximálně pozorovat nelítostný běh událostí a držet si palce, že z toho vyváznou živí. Především tedy titulní běžec Levy s tváří Hoffmana, kterého stejně jako diváka mučí pocit, že nemá nejmenší tušení, o co tu sakra jde a kdo a proč mu usiluje o život. Dnes už je legendární scéna dentálního mučení, kterou chudák běžec může zastavit, avšak je třeba správně odpovědět na zdánlivě jednoduchou otázku: „Je to bezpečné?“. Co? Přesně.

Potřebuji se od něčeho odpíchnout a skvěle mi poslouží Scheider ve vedlejší roli. Nechci vás podceňovat, ale většina lidí ho bude především znát jako policejního šéfa Brodyho z Čelistí. Roy však měl celá sedmdesátá léta fantastická. Zmínil bych třeba Francouzskou spojku, kde sekundoval Genu Hackmanovi. Naprosto TOP potom byl na konci dekády jako Joe Gideon v muzikálu Boba Fosse All that Jazz. No a jeho špión Doc s muskulaturou a charismatem Jamese Bonda na misi v Paříži je někde mezi. Navzdory faktu, že motivace postavy je většinu času nejasná, tak z elegantního Scheidera vyloženě prýská charisma a navzdory jeho (pro film symptomatické) nejednoznačnosti je jednou z mála sympatických postav.

Co Hoffman? Tomu táhlo na třicet, když se proslavil v Absolventovi a v době natáčení Maratónce mu bylo dokonce skoro 40. Přesto je jako mladistvý student, který se snaží kromě běhání napsat zásadní diplomovou práci o tyranii, přesvědčivý a výborný. Ne, nebudete mu fandit stejně intenzivně jako třeba Harrisonu Fordovi v Uprchlíkovi. Jeho titulní postava vlastně není extra symaptická. Zoufalou situaci, ve které se bez vlastního přičinění ocitne, však skvělý herec prodává na jedničku.

Do Maratónce jsem šel s tím, že uvidím parádní a chválený sedmdesátkový thriller podle románu Williama Goldmana, který více než cokoliv jiného připomene žánrové klenoty z té doby. Třeba tu zmiňovanou Francouzskou spojku od Friedkina. Režisér John Schlesinger podle mě takové zadání od studia i dostal. Místo klasické žánrovky však režisér kultovního Půlnočního kovboje vztyčil Hollywoodu znovu prostředníček a divákům naservíroval nejenom komplexní paranoidní thriller, ale vlastně i horor.

Pokud pominu již zmíněnou zubařskou scénu, která je pro diváka stejně jako pro Hoffmana k nevydržení, tak hororem také je, když přeživší holocaustu vidí svého vlastního doktora Mengeleho, jak si to 30 let po skončení druhé světové války suveréně štráduje ulicemi New Yorku. Děsivé jsou samozřejmě i všudypřítomné tajné služby, které jsou schopné pro nějakou tu pikantní informaci jít do postele i s náckem. Hororem je vlastně i krásná studentka Elsa (Marthe Keller), která je pro trochu asociálního hrdinu jakýmsi líbezným majákem v nelítostném a krutém městě.

Snad nebudu příliš spoilerovat, ale samozřejmě se ukáže, že nikdy nemůžete věřit krásné ženě. Především té, která má o vás zájem. Maratónec tohle moudro propálil desítky let předtím, než ho vyřknul Magneto v X-Menech. No a hororem je konečně i to, když jste po náročném dni naložení ve vaně a najednou ve zdánlivě bezpečném bytě vidíte stíny zabijáckých vetřelců za dveřmi v koupelně.

Dnešní V.I.Mko vám prostě nedá nic zadarmo. Když v jedné scéně na univerzitní půdě zazní pojem Mccarthismus, tak jsem se schválně v dalších minutách soustředil, abych pochopil, jak to přesně režisér myslel a kam tím míří. Nepochopil jsem. Stejně tak mi nedávala smysl motivace některých protagonistů, iritoval mě roztříštěný scénář a v duchu jsem často nadával režisérovi, jak nelítostně zachází s hrstkou postav, jímž je možno fandit.

Přesto silně doporučuji. Takhle intenzivní filmový zážitek jsem už dlouho neprožil a po skončení jsem měl pocit, že jsem stejně (ne-li více) zadýchaný jako hlavní postava sprintující Central Parkem. Tak až budete mít volný večer a náladu, Maratónce si pusťte. Garantuji vám, že ho z hlavy nedostanete pěkných pár dní a budete si o něm chtít s někým popovídat. Já po skončení napsal Mr. Hladovi něco ve smyslu, že to bylo hodně silný a Roy Schneider je ve filmu parádní. Odpověď jindy vlídného kolegy? „Scheider, neurážej nejvíc cool herce sedmdesátek“.