Existují filmy, jejichž začlenění do VIM je spíš záležitostí osobní preference a autor si je tedy musí obhájit. Stejně tak jsou ale filmy obecně zařazované do různých žebříčků a přehledů nejdůležitějších titulů filmové historie – pak můžeme s jejich glorifikací polemizovat nebo dokonce nesouhlasit, nicméně pořád stojí za to se k nim vyjadřovat. Alespoň pokud jde o mě, patří Absolvent do obou kategorií – těch oblíbených (byť s výhradami), i těch uznávaných klasik. Bohužel klasik, o nichž se už nějakou dobu předpokládá, že byly prověřeny časem a že proto nemá proto smysl je zpochybňovat. Mám sice tenhle film opravdu ráda, ale s podobným přístupem jednoduše nemůžu souhlasit, takže jestli vám tento text bude připadat na poměry VIM trochu moc kritický... ale co, prostě takový je.

Čas totiž Absolventa přece jen posunul trochu jinam. Ve své době šlo o uvedení velmi nestandardního hrdiny a velmi nestandardní tematiky, o něco, čemu se rádo říkává „generační výpověď“, i když by se to dalo tentokrát případněji popsat jako postřehy několika mladých intelektuálů o tom, jaké příčiny může mít ona blbá nálada, kterou znuděné děti z dobrých rodin získávají, když se pokoušejí naplnit měšťácké sny svých rodičů. To, co se obvykle vnímá jako přiblížení realitě – totiž fakt, že budoucí generaci rebelů tu nezastupuje hipík hulící trávu – bychom však stejně dobře mohli chápat jako past. Proti hipíkovi by totiž bylo jednoduché se vymezit, přinejmenším už z pozic příčetnosti, která nám ostatním zabraňuje zkoušet neznámé drogy, spát s cizími lidmi na potkání, věřit v moc Matky Luny a týden nepoužít mýdlo. Jak ale odsoudit zjevně docela chytrého a zakřiknutého slušňáka, který se poprvé v životě odhodlá porušit řád, jemuž se zatím podřizoval?

Nedá se přitom říct, že by zrovna jeho revolta byla o moc smysluplnější než ta, kterou si běžně spojujeme s hippies. Téměř obsesivně se zamiluje do prostoduché Elaine, kterou ani pořádně nezná, zraňuje ženu, která jako jediná může rozumět jeho pocitu, a jeho finální krok, zobrazený v obdivované svatební scéně, snad nemohl být dětinštější (jde vlastně o inovaci starého modelu Romea a Julie – příběh první velké lásky je utnut dřív, než se ti dva stačí jeden druhého nabažit a rozejít se, což by se jinak dost pravděpodobně stalo). Součástí popsaného triku je i dobře známá historka o tom, jak původně obsazeného Roberta Redforda nahradil v roli Benjamina Dustin Hoffman. Není těžké odhadnout, kdo z nich dvou vyvolá u diváka větší soucit jako outsider snažící se o vzpouru.

Netypické VIM tedy zkusím zakončit malou radou: Absolvent je dobrý film a stojí za to jej vidět. Zkuste ho ale aspoň projednou sledovat z perspektivy paní Robinsonové: Jakkoli je to totiž paradoxní, ona je z ústřední dvojice ta, která jako charakter skoro nezestárla a zosobňuje pořád stejnou nesentimentální hořkost.