Mimo v našich šířkách dosud nevydaný Kabaret se na stříbřité placky dostaly snad už všechny zásadní muzikály, které psaly dějiny žánru. Každý z nich si nějak musel definovat, jak ke své největší atrakci – tanečním číslům – přistoupí. V některých muzikálech se tančilo jen ve snových sekvencích, jinde prakticky nahodile. V All That Jazz se postavy (snad s výjimkou posledního čísla) roztančí jen tehdy, když ještě bez diváků nacvičují budoucí taneční představení. Podstatné je, že tyto scény v rámci filmu působí naprosto přirozeně a vlastně i nezbytně. Žádné zastavení děje jako tomu bylo v muzikálech 50. let, kdy si divák musel počkat, až se herci vyzpívají a vytančí ze svých citů. Dnes nám to možná už ani nepřijde, ale All That Jazz byl ve své době z těch, který nastoloval nové standardy.

Kromě netradičně provokativních tanečních čísel přišel i s příběhem, jenž byl až nemuzikálově depresivní a navážno. Jako by si tu Fosse uvědomil, že dokonale padnoucích kostýmů, vyceněných chrupů a nelidsky dokonale nacvičených kroků a formací je až po střechu. Přestal realitu lakovat na růžovo a tradičně únikový žánr prodchnul nevídanou dávkou syrovosti a životního realizmu. Tanec, showbusiness a vlastně i život – to je především pot, únava a nejistota, zda právě tohle je ta pravá cesta.

Joe Gideon umírá a zpočátku si nedokáže připustit, že jeho smrtí svět nekončí. Dost možná si na něj za chvíli nikdo ani nevzpomene a smetanu, kterou si šetřil “na potom” za něj slízne někdo jiný. Spolu s tím protivným televizním komikem, jehož výstup nedávno stříhal, se smrti vysmíval a jakoukoliv myšlenku na její majestát se snažil zatlačit do nejposlednějšího záhybu mozku. Ještě je toho třeba tolik stihnout... Jenže ona si ho našla a je jí jedno, jestli už udělal životní inventuru a zvládl co chtěl. Při sledování filmu máte zejména v jeho poslední třetině dojem, že neumírá jen hlavní postava, ale i její představitel Roy Scheider, který svou postavu i její ranní mantru “It´s show time, folks!” dotáhl k neobyčejné přesvědčivosti výrazu. Cítíte jeho zděšení, bilancujete a s nevídanou silou se na vás přenesou pocity člověka, který už to má spočítané.

Režisér Bob Fosse však byl zkušený entertainer, který se naučil dvojí: 1) lepivě sladké happy endy jsou out, 2) u muzikálů pesimistické zakončení prostě nefunguje. A proto dal divákům tak trochu z obojího. Ve velmi zajímavém poměru. V závěru, kdy ze Scheiderových úst zní upravená verze známého hitu Bye, bye love od The Everly Brothers (a zpopularizovaná Simonem & Garfunkelem), budete mít možná pocit, že jde o nejdokonalejší finále, které jste kdy viděli.