„My všichni jsme notami ve věčné symfonii vesmíru. Tvoříme jeho souzvuk.“ Ne, to není dodatek ke Dvěma slovům jako klíč, nýbrž citát z další pumelice (nejen lesní) moudrosti, tentokrát přicházející z Islandu. Snímek s názvem Letní světlo, a pak přijde noc můžete už týden vídat v tuzemských kinech a jelikož se na filmových databázích pyšní značně nadstandardním hodnocením, stojí za to mu věnovat pozornost.

Ocitáme se v nádherných, i když přece jen mnohokrát vytěžených scenériích islandského venkova 90. let. Sledujeme vztahový propletenec jedné malé vesnice, poněkud odříznuté od zbytku země i Země – místní obyvatelé žijí své romantizované severské životy a žádnými globálními problémy se nezabývají. Vystačí si s hledáním lásky, smyslu života a naplnění svého nitra.

Už úvodní vzletný voiceover vyžívající se v lehce ironickém patosu dá na srozuměnou, že se jedná o adaptaci knižní předlohy. Stejnojmennou knihu napsal Jón Kalman Stefánsson v roce 2005 a melancholická atmosféra ve spojení s plynulou, rytmickou narací na spoustu čtenářů evidentně fungovala; tyto kvality se však režiséru a scenáristovi Elfaru Aðalsteinsovi podařilo do filmové podoby převést jen částečně.

Postupně se seznámíme zhruba s tuctem postav a kvůli tomuto množství je nevyhnutelné, že jsou definovány (přinejlepším) jednou vlastností. Samotářský a neduživý mladík se snaží naplnit sen svého otce a stát se policistou; volnomyšlenkářský farmář/automechanik je ochoten ohrozit poklidný rodinný život kvůli románku s vnadnou sousedkou; samotářská ošetřovatelka si hledá cestu k samotářskému podivínovi; a konečně ředitel místní pletárny se vzdává kariéry i rodiny, aby pronikl do podstaty všehomíra prostřednictvím studia vesmíru a latiny.

Rozhodně není snadný úkol vyzobat z knihy právě ty scény, jež jsou pro vývoj postav a jejich vztahů určující, Aðalsteins však zůstal na půli cesty. Některé linky končí dřív, než pořádně začnou, z jiných zase nečekaně zmizí vedlejší postava a celý příběh je tak zameten pod koberec. Samozřejmostí je, že z ansámblu musí někdo osudově zahynout a leckdo další dojde k prozření ohledně povahy svého bytí. Do toho zaznívají podivné věty jako „Stačí jedna pozitivní recenze a budeme na cestě k něčemu jinému, než je malost a temnota.“ Zatímco ambiciózní žena snažící se otevřít na maloměstě vlastní restauraci by si kladnou recenzi za své kulinářské umění bezesporu zasloužila, film jako celek ji rozhodně nedostane.

Klouzání po povrchu v téhle koláži instantní moudrosti, která líbivost nadřazuje koherenci a vytváří jen zdání hloubky, totiž vede k tomu, že leckterý divák se při sledování možná dojme či jej zaujme některá jednotlivost, po skončení filmu však zůstává prázdno. Jedná se o učebnicového zástupce midcultu, tedy díla předstírajícího hloubku a příslušnost k vysoké kultuře, zároveň však jdoucí publiku na ruku a nevyžadující po něm žádné zapojení.

Jednotlivé střípky vesnické mozaiky nejsou třeskutě vtipné, podvratně bizarní, nereflektují konvence melodramatu či konceptu sítě života, nedobírají se ani k nečekaným či skutečně podnětným závěrům. Naopak je zde patrná snaha se o nic radikálního nepokoušet a raději potěšit maximum diváků – tu lehce humornou momentkou, tu náznakem dramatu, tu předvídatelnou hrou na city. Ale hlavně neustále s fotogenickou islandskou přírodou za zády.