Na Úsměvy smutných mužů v roce 2018 přišlo do kin přes 168 tisíc diváků, což stačilo na 7. nejnavštěvovanější tuzemský film roku. Vzhledem k tomu, že se opravdu nejednalo o romantickou komedii, nýbrž o tíživé drama z protialkoholní léčebny, lze tento výsledek jednoznačně považovat za úspěch. Není divu, že se velmi podobný tvůrčí tým sešel u volného pokračování. Opět režíruje Dan Svátek podle předlohy Josefa Formánka, za kamerou opět stojí Jakub Šimůnek a i před ní se vrátilo několik ústředních tváří z Úsměvů. Bohužel však zůstala i řada neduhů.

Pět let staré drama se spoléhalo na ansámbl schopných herců v čele s Davidem Švehlíkem, Jaroslavem Duškem, Ivanem Fraňkem, Jaroslavem Pleslem a Ondřejem Malým. Každý z těchto „smutných mužů“ měl za sebou silný osobní příběh spočívající obvykle v tom, jak slibně rozjetou kariéru či uspokojivé vztahy nenávratně zničila závislost na alkoholu.

Dvě slova jako klíč: FOTOGALERIE

Obětavé herecké výkony ve spojení se silným a uchopitelným tématem vedly k relativní divácké spokojenosti. Většina publika však příliš nereflektovala fakt, že příběhy jsou podané natolik zkratkovitě a útržkovitě, až minimálně první polovina snímku působí jen jako nekončící trailer, zmateně nahazující motivy a vytvářející atmosféru tajemství, které však nikdy nevysvětlí ani uspokojivě neuzavře.

O podobný přístup si další Formánkova kniha s názvem Dvě slova jako klíč říká ještě výrazněji. S laskavostí a optimismem totiž popisuje pachtění řady lidí napříč světem, to vše s cílem najít smysl života a snad i sebe sama. Takové touhy má i několik postav, které se ve filmové adaptaci vrací z Úsměvů.

Formánkovo alter ego spisovatele Josefa s tváří Davida Švehlíka je tedy přítomné i zde. Josef nepije, spokojeně žije se ženou (Marika Šoposká) a dvěma dětmi na venkově. Volný čas tráví dumáním, co je po smrti. Z klidného života jej vyruší výtvarník Tomáš (Ivan Franěk), jemuž se též daří vyhýbat lihovinám, ale ve vztahové sféře zdaleka tak ukotvený není. Odmítá přijímat zodpovědnost za své činy a raději utíká k umění. Je proto vyděšen z nečekané situace, že se má po náhodné souloži s jednou ze svých fanynek (Diana Dulínková) stát otcem.

Od boje s démonem alkoholu se tedy přesouváme ke snaze urovnat si vlastní život, což ani pro úspěšně abstinující jedince není nic snadného. Josef proto bere Tomáše na indonéský ostrov Siberut, aby s pomocí domorodého kmene Mentavajců pronikl do svého nitra. Tím to však zdaleka nekončí. Paralelně je totiž vyprávěn příběh japonského obchodníka (Gen Seto), který se na sklonku života vydává se svou dlouho odcizenou dcerou (Juki Iwasaki) na pouť do Himálaje, kam dívka jako malá chtěla.

Ani to ale není všechno. Občas totiž zavítáme i k Tomášovu umírajícímu otci (Daniel Olbrychski), jenž žije na polském pobřeží. I on se v mládí rodině příliš nevěnoval a upřednostňoval kariéru fotbalisty. A pokračujeme dále – Pierre Richard jako francouzský kněz v New Yorku vede místní farnost, rozdává svým ovečkám sušenky a z nějakého tajemného důvodu píše dopisy, které adresátům mění život. A aby toho mysteriózna nebylo málo, možná přijde i duchovní duch Jaroslav Dušek, magicky zmizelý v prvním filmu.

Zní to zmateně? Pokud ano, tak je to zcela adekvátní. Stejně jako v případě Úsměvů smutných mužů jsou totiž jednotlivé příběhové linie vyprávění nahodilými střípky, občas doslovnými, jindy zcela enigmatickými. Děje se spousta věcí, ale z leckterých scén vůbec nic nevyplyne a jejich pozice ve vyprávění zůstává nejasná. Chaos umocňují i nespolehlivé momenty, zobrazující něco, co se ve skutečnosti nestalo, a ještě tak znesnadňující už tak notně zkoušenou diváckou orientaci.

Nechybí spirituální výjevy, obětování zvířat, kochání se přírodou ani východní mudrování. Lidé z různých kultur se na sebe dlouze dívají. Voiceover prozrazuje literární kořeny celého díla a vzhledem k tomu, že Josef aktuálně probíhající dění občas píše do počítače, se nabízí i interpretace, že nic z toho se vlastně neděje. V tomhle ezo guláši není jasné, čemu věřit, a všechno může být úplně jinak. Anebo ne. Vyberte si.

Přehrajte si trailer Viděl jsem nedodělanou verzi pro novináře, která obsahovala úvodní titulky v angličtině a ty závěrečné chyběly úplně. Překlad anglických či japonských dialogů obsahoval překlepy, v některých okamžicích překvapil přestřelený zvuk. Tyto nedostatky se do finální verze, jež se dostává do kin, možná podaří opravit, zmatenosti a nekoherence celého vyprávění se však tak snadno zbavit nelze.