První Labyrint byl tak trochu blesk z čistého nebe. Nikdo nečekal, že se v záplavě young adult ptákovin objeví poctivá sci-fi žánrovka, která smíchá moderní trikové eskapády se staromilským smyslem pro dobrodružství. Zkrátka šlo o náctiletou trefu, která překvapila dobrými herci a zručnou akcí. A díky vysokým tržbám se okamžitě začala kuchtit dvojka.

Ta nese podtitul Zkoušky ohněm a z mohutného bludiště se v ní přesouváme do rozlehlých trosek lidské civilizace. Hlavní hrdinové tu i nadále řeší organizaci ZLOSIN, která s nimi nemá zrovna pěkné plány. A navrch se snaží dostat do bezpečí, které je vždycky o krok dál, než se zdá. Druhý Labyrint je tak v podstatě jeden velký road trip. A to (minimálně v první půlce) dost našlápnutý.

Režísér Wes Ball, který už minule ždímal malý rozpočet na maximum, se totiž ve dvojce rozjel ještě víc. Očividně nakoukal kupu žánrových klasik a snaží se je replikovat, což většinou funguje lépe, než byste doufali. Druhý Labyrint tak míchá atmosféru The Last of Us s děsuplnými momenty jak z Vetřelců. A aby toho pomrkávání nebylo málo, při akci se Ball snaží těžit z cameronovských kamerových jízd a podhledů. Tu si vzpomenete na Terminátora, tu na třetí Resident Evil, tu na Šíleného Maxe... o atraktivní filmové momenty prostě není nouze.

Ano, někteří to označí za prachsprosté vykrádání. Ball ale všechny odkazy skládá do celkem svižného celku, ve které fandíte hrdinům a pořád je tu dost tajemství na to, abyste neztratili pozornost. Ze začátku se vlastně jen střídají povedené scény s ještě povedenějšími a chvílemi potěší i dost hutná PG-13ka. Ball jde zkrátka na "náctiletou" dřeň, přičemž je vám vlastně líto, že netočí něco dospělejšího.

Jestli totiž Zkoušky ohněm něco táhne dolů, jsou to příběhové mantinely. Ball dostal víceméně nalajnovaný příběh, kterého se musí chtě nechtě držet, a logika si tedy často dává dovolenou. Spousta věcí se nevysvětlí, nad jinými zase není radno vůbec přemýšlet. Takže se film čím dál tím víc noří do klišovité revoluce, která vás zajímá daleko méně, než asi by měla. Mimoto se s přibývajícím časem moc mluví a některé žánrové odbočky jsou tu vyloženě zbytečné (hlavně psychedelický matrixovský večírek). Příběh tak pomaličku ztrácí půdu pod nohama, Ball do toho ale pořád šlape tak odhodlaně, že vás nikdy neztratí.

Druhý Labyrint ale samozřejmě musí vnadit na trojku. A protože se nikdo nezdržuje s vysvětlováním prvního dílu (což je ale vlastně dobře), brzy zjistíte, že příliš nestojí na vlastních nohách. Co tím chci říct? Že je rozhodně potřeba vidět jedničku, a pokud vám sedne, teprve pak se můžete vydat dál. Jako samostatný biják Zkoušky ohněm moc nefungují, takové ale holt bývá prokletí prostředních dílů.

Na druhou stranu, já jsem jedničku viděl a užil si jí. Takže mi tenhle střemhlavý žánrový mix vyloženě sednul. Ball v něm opakovaně dokazuje, že si zaslouží víc peněz, Dylan O'Brien je sympatickým hereckým tahounem a za každým rohem se skrývá milé překvápko. Co zaujme nejvíc? Určitě herci ve vedlejších rolích. Kdykoliv totiž na scénu dorazí nová postava, vždycky uznale pokývete hlavou, že jste zrovna tohohle borce chtěli vidět v podobné roli. Nádhera!

Ve finále je tedy druhý Labyrint stejně povedený jako jednička Sice mu chybí sevřenost a vyrovnané tempo prvního dílu, na druhou stranu ale nabízí řadu výraznějších scén a vítaných žánrových nápadů. Zkrátka a dobře je zaděláno na skvělé finále. A pokud Ball zázračně nevyměkne, za pár let z Labyrint vyleze režisérská persóna, která by mohla dokázat velké věci.