Filmy Radka Bajgara jsou pro mě značně problematické. Teorie tygra i Teroristka se mohly pochlubit návštěvností přesahující čtvrt milionu diváků, a to nejen díky účasti oblíbených hereckých tváří, ale nejspíš i zásluhou jakési nejednoznačnosti, jež není pro tuzemskou komerční tvorbu typická. Oba filmy se totiž od standardů svých mateřských žánrů (tedy romantické komedie a sociální tragikomedie) výrazně odchylovaly a předkládaly názorově agresivnější poselství, než na jaké jsme zvyklí. Což je samo o sobě zcela v pořádku, ochota i schopnost nejít vyšlapanými cestičkami jsou hodné ocenění. V obou případech jsem však měl s vyzněním filmů velké problémy – a aktuální Kurz manželské touhy v tomto trendu bohužel pokračuje; bezzuběji, ale aspoň méně toxicky.

Úvod snímku evokuje Trable v ráji, kde Bajgar se spoluscenáristkou Mirkou Zlatníkovou (jež se podílela už na Teorii tygra) zjevně čerpali inspiraci. Pětice párů přijíždí do odlehlého, leč luxusního resortu, kde by měly znovu rozdmýchat ztracenou touhu. Vedoucím kurzu je zenově působící Vojtěch Kotek, jehož metody stojí na co nejpevnějším sepjetí obou partnerů. Při jednom takovém cvičení však Lenka Vlasáková drží svého možná až příliš milujícího a kontrolujícího partnera Stanislava Majera tak pevně, až jej málem uškrtí. A po těchto úvodních dvaceti minutách začíná zmatek.

Původní atmosféra romantické komedie, v níž budou muset různě vztahově defektní jedinci zkoumat své i partnerovo nitro, je pryč a zničehonic se rozjíždí policejní vyšetřování, připomínající rutinní televizní kriminálky. Duo policistů tvoří obhroublý, leč dobrácký Radek Holub a drsná fanynka zatýkání Jana Plodková. Následnou zhruba tři čtvrtě hodinu se děj točí kolem jejich snah o vyšetření možného zločinu, během něhož se docela zajímavě rozkrývá pozadí ústředního manželského páru i detaily ze životů těch ostatních. Film však přeskakuje mezi komediální a dramatickou atmosférou tak rychle, že než se divák stačí uvolnit a užít si vtipy (které díky schopným hercům místy nejsou špatné), už se ozývá dramatická orchestrální hudba naznačující, že něco shnilého je v resortu Svatá Kateřina…

V presskitu se píše: „Film pro partnerské dvojice se smyslem pro humor. V příběhu není protagonistou tygr na útěku, ale žena se sebeúctou.“ Nutno dodat, že diváci (a především spíše divačky) očekávající nenáročnou romantickou komedii budou zaskočeni snahou o vážnost prezentovaného dění, jež odlehčenou zábavu příliš nenabízí. Tato nejednoznačnost je až hmatatelná u výkonu Radka Holuba, jemuž scénář připsal hned několik protichůdných charakterových rysů i románek s ženou s Aspergerovým syndromem. Je to míněno vážně, či nikoli? Neví to Radek Holub, neví to ani divák – a pokud to vědí Radek Bajgar či Mirka Zlatníková, zřejmě si to nechali pro sebe.

A ještě k té ženě se sebeúctou: Kolem postavy Lenky Vlasákové se sice točí celý film, ale ona sama je většinu času pasivní a vlastně ani sama není schopná říct, co se v klíčový příběhový moment skutečně událo. Její takzvané hledání sebeúcty a nezávislosti tedy probíhá dost mimoděk a vrcholem autorské empatie vůči její postavě je pouze to, že není vykreslena jako zkarikovaná semetrika. To lze zobecnit na většinu ženských postav v čele s policistkou Jany Plodkové či roztržitě svéráznou Ivanou Uhlířovou (jež je označena za autistku). Zato naprostá většina mužů vychází ze srovnání hůře – nejčastěji jako zabedněnci různé úrovně intelektuální podřadnosti. Je to banální zjednodušení, ovšem alespoň sympatickým směrem, který se od většiny tuzemských romantických komedií přece jen odchyluje. Výjimku samozřejmě tvoří hotelový ředitel Jiří Bartoška, který moudře glosuje dění a celý filmový svět mu leží u nohou, přestože se reálně jedná o ziskuchtivého oportunistu s nekonzistentním jednáním napříč scénami. Na legendu se holt nesahá.

Ale o co tedy jde? O kritiku nedovzdělaných koučovacích šarlatánů, kteří nalákají zoufalé lidi na jednoduchá řešení? O další připomínku, že chlapi jsou chlapi a je potřeba se s jejich nedostatky smířit, ideálně pod heslem „vždyť jinde je to ještě horší“? Nebo o zdůraznění, že z nefunkčního vztahu je lepší prostě odejít? Odpověď na všechny otázky by pravděpodobně zněla ano, navíc s bonusem v podobě těžko uchopitelné snahy o destigmatizaci osob s poruchou autistického spektra. Nabízené možnosti jsou však buď banální, nebo nikam nevedoucí – a snad jen díky jejich nekoordinovanému překryvu, znemožňujícímu jednoznačné pochopení myšlenek autorů, se film může alespoň na první pohled tvářit sofistikovaně a hluboce.

Název navíc evokuje Kurz negativního myšlení, v němž seveřané dokázali to, na čem si tuzemští tvůrci poslední desítky let převážně vylamují zuby: vytvořit funkční žánrový mix, který navzdory komediálním pasážím dokáže jít pod povrch. Tuto naši neschopnost podtrhuje u aktuálního snímku i podivně přehrocená katarze, k níž rozháraná detektivní linka navzdory logice doklopýtá. Divák si prostě musí vystačit s trochou voyeurské nahoty v sauně, naburanštělými hláškami typu „kdo orá pole mé, šetří pluhu mého“ pro omluvení nevěry a celkově nadstandardní řemeslnou zručností, které se Bajgarovi i tentokrát bez debat podařilo dosáhnout. Velké části publika to bude jistě opět stačit.

V Teorii tygra Bajgar obhajoval mužské slabosti, v Teroristce s děsivou lehkostí vybízel k revoluci se zbraní v ruce. Kurz manželské touhy má svým zaměřením na partnerské vztahy blíže k režisérově debutu, přestože je zde patrný určitý myšlenkový posun – oproti pět let starému dílu je distribuce vztahových chyb a selhání napříč gendery rozdělena rovnoměrněji. Čím více prostoru postava v tomto snímku dostává, tím patologičtěji z něj vychází. Muži nebo ženy, jako netolerantní a neempatičtí idioti se zvládne chovat kdokoli. Inu, lepší než nic. Závěr, v němž se všechny problémy vyřeší mávnutím kouzelného proutku a dosud hádající se figurky jsou na sebe rázem milé, je tak sice odfláklý, ale aspoň nikoli vědomě zlý a zahořklý. A to je asi maximum, co lze od tohoto pravděpodobného diváckého hitu chtít.