Karlos „Terminátor“ Vémola. Kulturista, vyhazovač, zápasník, podnikatel, milovník exotických zvířat, manžel, otec několika dětí, ale i kriminálník, potížista a snadná oběť bulváru. Co z toho vlastně je Karel Vémola, hanácký rodák, jehož život by vydal na samostatnou filmovou sérii? Odpověď na tuto otázku hledá režisér a scénárista Michal Samir (Hany, Buď chlap!) v časosběrném dokumentu, jehož počátky sahají dlouhých 15 let do minulosti. Už tehdy se totiž zrodil nápad natáčet střípky ze života mladého bijce, jehož životní cesta vedla z Olomouce do Londýna, kde jeho jméno poprvé zaznělo v souvislosti se zápasy ve smíšených bojových uměních (MMA). Jenže než k tomu došlo, stihl Karlos prožít několik životů. Už to samo o sobě svědčí o tom, že jeho příběh má co nabídnout.

Jen těžko by se v ČR hledal člověk, který by nikdy neslyšel jméno Karlose Vémoly. Nemusíte být zrovna fanda MMA, abyste jeho jméno někde zaslechli. I kdyby to mělo být pouze v souvislosti s bulvárem. Vémola se za svých 38 let stihl vyprofilovat jako těžko přehlédnutelný fenomén. A Michal Samir projevil velkou dávku šestého smyslu, když ho před 15 lety napadlo začít točit jeho životní příběh. Tou dobou už Vémola pobýval v Londýně a měl za sebou kariéru kulturisty. Tím ovšem žádnou velkou díru do světa neudělal, a proto přesedlal na to nejbližší, co kulturistika jako odrazový můstek nabízí – vyhazovače v nočním klubu. Ostatně i samotný Arnold Schwarzenegger, kterého Vémola glosuje jako svůj velký vzor, vyzkoušel v době svých kariérních počátků nejrůznější profese, včetně práce zedníka. Pro Vémolu byl svět nočních klubů magickým místem, kde si splnil své první sny. Kromě práce zde získal i možnost bouchnout si do lidí, našel tu svou první manželku a také spoustu kšeftů, jejichž povaha ho nakonec dostala do vězení.

Nebýt shody okolností, možná by v tom vězení skončil opakovaně a zařadil by se do britského nápravného systému jako registrovaný člen londýnské galérky. Jenže když jednou z klubu obratně vypoklonkoval dvě těžké váhy MMA, dostal nabídku na svůj první zápas v londýnské CWFC. A už to jelo. Z Karla Vémoly se stal Karlos „Terminátor“ Vémola, první Čech v americké UFC a následně nepřehlédnutelná postava tuzemské MMA scény. Tím jeho život dostal drajv, o jakém se běžnému smrtelníkovi může jenom zdát. Co následovalo, to už možná znáte. Skandály, rozvod, svatba, skandály a nepřeberné množství sportovních výher, ale i proher. Otázka ovšem je, co z toho dokázal režisér přenést na filmové plátno. Natočit víc jak 600 hodin materiálu je jedna věc a poskládat z toho dokument s přidanou hodnotou je věc druhá.

Samir si na to přizval Šimona Šafránka, zkušeného dokumentaristu a držitele Českého lva za dokument King skate (2018). A na výsledném tvaru se to projevilo. Cílem totiž nebylo poskládat dohromady záběry z nejrůznějších zápasů, proložit to několika dojemnými momentkami s rodinou a vyplivnout na diváka další typický sportovní medailonek. Samir chtěl jít hlouběji a využít retrospektivní vhled, který by načrtl širší skicu obrazu Karlose Vémoly a jeho nejbližšího okolí. V tomto směru je ovšem potřeba si na rovinu přiznat jednu věc – Samir není Helena Třeštíková. To nemyslím jako negativum nebo kritiku, ale jako prostý fakt. On sám přiznává, že zpočátku neměl úplně představu, jaké bude vyznění celého projektu. Prostě vzal kameru a natáčel Vémolu a jeho okolí, aniž by dopředu věděl, co z toho bude. Chybějící ucelenost autorského díla se projevila i v tom, že Samir na několik let ztratil Karlose z hledáčku a vrátil se k němu až po jeho výraznějších úspěších. Vémola naštěstí s dalším natáčením souhlasil a byl natolik vstřícný, že filmařům poskytl relativně velkou svobodu. Díky tomu máme možnost na záběrech zahlédnout např. nepříliš nadšeného Ivo Rittiga, podívat se Vémolovým pod pokličku při štědrovečerní večeři nebo sledovat Karlosovy direkty v nepřeberném množství tréninků a zápasů. To vše ve snaze dostat se Vémolovi pod kůži a najít v něm to, co divák od dokumentu tohoto formátu očekává.

A to je druhý zásadní hendikep, s nímž se autoři nedokázali vypořádat. Je sice hezké, že Karlos pustil filmaře k sobě domů na Štědrý večer, aniž by o tom věděl zbytek rodiny. Ale k čemu to je, když z toho vzejdou pouze záběry na štědrovečerní tabuli? Sám Vémola o sobě říká, že je těžké dostat se mu pod kůži, protože má kůži jako hroch. A v celém dokumentu to úspěšně dokazuje. Nenajdete zde totiž jediný záběr, kdy byste měli pocit, že se vám Karlos otevírá. Nebo že se filmařům podařilo poodhalit jeho nitro. Všude narazíte na Karlosovu kamennou tvář a precizní obranu. Možná to nedělá úmyslně, ale oba režiséři si na tom vylámali zuby. Ani 600 hodin záběrů nestačilo na to, podívat se do hlubin Karlosovy duše.

Karlos: FOTOGALERIE

Přehrajte si trailer Což je u dokumentu problém, protože pak z něho nedokážete vykřesat víc než ten zmiňovaný sportovní medailonek zápasníka, který přišel, zvítězil a jestli nezemřel, tak zápasí dodnes. V tomto ohledu naopak dokument pracuje skvěle a nebýt odlišného úmyslu tvůrců, asi bych si toho ani nevšiml. Bohužel těch 15 let natáčení je příliš dlouhá doba na to, aby se člověk spokojil s málem. Většina dramatických momentů Vémolova života, na nichž by se ukázalo, co leží pod svalnatým povrchem, je trestuhodně opomenuta a redukuje se na pouhou zmínku. Pobyt ve vězení, rozvod prvního manželství, vztah s bratrem, problematické dětství, krize s manželkou Lelou, to vše mohl dokument použít k proniknutí skrz onu avizovanou hroší kůži. Naneštěstí se tak nestalo a my se o Karlosovi nedozvíme prakticky nic nového. Proto nezbývá, než se spokojit s výslednou podobou filmu a věřit, že autoři ze stovek natočených hodin skutečně vytěžili maximum.