„Nějaká životospráva, to se na vesnici nenosilo. Od starších kluků jsem se naučil všechno špatný,“ láká Jan Koller hned v úvodu svého portrétního medailonku. Tedy, jedná se spíše o pořádný medailon, jelikož stopáž blížící se dvěma hodinám sice dokáže zavalit diváka spoustou statistik a kariérních vrcholů i pádů, ale ke konci také trochu udusat neustálým omíláním, jak je životní příběh populárního Dina jedinečný. Což do značné míry opravdu nelze rozporovat.

Kromě prologu teasujícího na Kollerův největší kariérní úspěch čili zisk bundesligového titulu s Borussií Dortmund, se režisér Petr Větrovský držel chronologického vyprávění. Zkraje se tak seznámíme s Kollerovým tatínkem, bratrem i kamarády z dětství, kteří vzpomínají na neslavné začátky dlouhána z jihočeské Smetanovy Lhoty. Tam po přestěhování z Prahy přišel Koller poprvé do kontaktu s míčem, a přestože se musel neustále potýkat s narážkami na svou neohrabanost, ve svém koníčku vytrval. A opravdu to dlouho vypadalo, že fotbal bude jen milovanou volnočasovou aktivitou – mladík se vyučil jako montér traktorů a v tamějším JZD skutečně chvíli pracoval.

S brigádou v České národní bance, kde Koller dával do kupy čerstvě neplatné mince po rozpadu federace, přišla i z dnešního pohledu značně nepochopitelná příležitost zapojit se do tréninků sparťanského B-týmu. Dobromyslný obr, nejistě se pohybující mezi posty brankáře a útočníka, se zapsal velmi dobře a krátce poté začal vyšoupávat ze sestavy „áčka“ prominentního Horsta Siegla. Ten se natáčení dokumentu také účastnil a v rámci svých vyjádření kličkoval vehementněji než v pokutovém území soupeře – na potenciálně vyhrocenou konfrontaci mezi Kollerem a Sieglem, který tedy pravděpodobně stál za předčasným Dinovým koncem ve Spartě, však nedojde.

Podobně umírněný je celý dokument. Koller vyjma vzácných momentů prchlivosti nepatřil mezi šťavnatá sousta pro bulvární tisk. Jeho osobní život byl vcelku spořádaný, bývalí spoluhráči na něj dodnes vzpomínají v dobrém. Od toho se odvíjí i poklidná, příjemně plynoucí atmosféra snímku, jenž nechce šokovat, spíše nabízí nostalgické vzpomínání na počátek milénia, kdy byl Koller (a potažmo celý český fotbal) na vrcholu.

Větrovskému se podařilo před kameru dostat řadu slavných fotbalistů v čele s Pavlem Nedvědem, Karlem Poborským, Milanem Barošem či Tomášem Galáskem, fotbaloví fajnšmekři možná poznají i Tomasze Radzinskiho, Sebastiana Kehla, Dedého či Romana Wiedenfellera. Nechybí ani trenéři Ivan Hašek, Jozef Chovanec a Jozef Jarabinský, naopak Karel Brückner a Matthias Sammer (Kollerův trenér z Dortmundu) se natáčení neúčastnili. Plejáda domácích i zahraničních jmen je na tuzemský dokument skutečně úctyhodná, díky čemuž mluvící hlavy ani ke konci filmu nenudí.

To však neplatí o opakovaném vyzdvihování Kollerovy píle, vytrvalosti a nezlomnosti navzdory nepřízni fanoušků a nedůvěře pohlavárů. Závěrečná dvacetiminutovka marně hledá místo, kde film ukončit, a tak se objevují další a další osobnosti, které jinými větami říkají totéž. Jako by bylo potřeba se utvrdit v tom, že fanoušci vysmívající se Kollerovu kolohnátství pochybili a že 202 centimetrů vysoký forvard se navzdory genetickým dispozicím vypracoval ve sportovce s ucházející technikou.

Vedle zpovídání hostů se dočkáme i množství nově natočených ilustračních záběrů, v nichž Koller jezdí v traktoru či staré škodovce, trénuje anebo se jen zamyšleně dívá do kamery. Naštěstí nechybí cenné archivní momentky zahrnující jak fotbalistovy góly, tak třeba i stále příjemně mrazivé sestřihy z Eura 2004 či památný rozhovor „Honzo, pojďte k nám“. Příjemným zpestřením jsou rozanimované novinové titulky zachycující mediální náladu doby, většinu stopáže navíc podbarvují nenápadné motivy jako z hudební banky. Kromě otravné a několikrát zopakované písně od Marka Ztraceného tedy na sebe žádné stylistické rozhodnutí nestrhává pozornost, a přestože se jednotlivě nejedná o nic světoborného, dohromady je forma zvolena adekvátně k tomu, co chce říci.

Větrovskému se podařilo zaměřit na klíčové či zapamatovatelné okamžiky, jež se tak dočkávají adekvátního prostoru. To se týká nejen zisku titulu s Dortmundem, ale třeba i kuriózního zápasu, v němž se Koller musel postavit do branky proti střelcům Bayernu Mnichov. Přestože po odchodu z Dortmundu v roce 2006 šla Kollerova kariéra výrazně dolů a štace v Monaku, Norimberku či Samaře mu další vavříny slávy nepřinesly, lehkomyslně působící útočník na tato období nevzpomíná nikterak zahořkle. Naopak se celý dokument důsledně drží narativu o obyčejném českém Honzovi, který to dotáhl nečekaně daleko. Což je bezesporu sympatické, i když nikterak objevné; na fotbalové fanoušky ale bude tato dávka nostalgie po nedávné minulosti bez problémů fungovat.