Pořád chceme něco nového. A Michal Samir s Matějem Chlupáčkem už se nám to zase pokoušejí dát. Loňské Bez doteku nevyšlo, co si budeme povídat, přesto Hany vypadá na pohled velmi lákavě. Dlouhé záběry dneska frčí a přinejmenším po Cuarónově Gravitaci je najednou „studuje“ každý druhý. Navíc generační výpovědi byly cool vždycky. Proč tedy (ne)dát autorskému duu druhou šanci?

Hany je rozhodně film hodný pozornosti, přestože samotné číselné hodnocení nestoupá zrovna do závratných výšin. Snímek můžeme vnímat třeba jako dialog s filmaři, se kterými nebudeme vždycky souhlasit, ale máme si s nimi o čem povídat. Ať už v dobrém, nebo ve špatném slova smyslu - třeba o tom, proč mladí autoři o svých vrstevnících mluví právě takhle.

Děj se nedá jednoduše přiblížit – šlo by ho jen převyprávět. Řekněme, že v jednom záběru (prakticky ve čtyřech, ale neviditelně propojených) sledujeme autorské čtení jakéhosi hipstera, jehož návštěvníci se navzájem různě konfrontují a nakonec vyrazí do ulic.

Pokud pak má Hany být samo o sobě generační výpovědí, stalo se výpovědí generace, která neexistuje. Samir do scénáře promítl své zkušenosti z Londýna, kde deset let žil a byl svědkem pouličních nepokojů. Jaksi mu ale uniklo, že pražští kavárenští povaleči z fildy a FAMU se v Hany Bany povětšinou nejvíc reálným problémům přiblíží, když jim obsluha donese nedosolený kuřecí burger a jejich konformní unuděnost rozhodně nemůže přirozeně vést k podobným pouličním nepokojům. V důsledku tedy sledujeme postavy pohybující se v jakési cizí krajině, kterou nedokážeme identifikovat a jejichž skutky během filmu nedávají v českém kontextu příliš smysl. Když režisér obhajuje Hany slovy o nekonkrétní vizi, svazuje kritice v tomto ohledu ruce – na druhou stranu: může být nekonkrétní vize neukotvená v nějaké reálné společnosti generační výpovědí? Raději pojďme dál...

Na poli nějakých osmdesáti minut a v jediném záběru bohužel není možné vystavět plnohodnotné postavy, takže si musí scénář vypomáhat značným množstvím zkratek, jež jsou někdy funkční, jindy poměrně násilné – třeba když (anti)hrdina (Kocman) vyráží za svým houmlesáckým otcem, abychom pochopili, jak těžký život chudák žije (a odpustili mu, že se chová po zbytek stopáže jako kretén). Krom něj, Hany Vagnerové a Michala Sieczkowského (to až díky epilogu) však všichni ostatní zůstávají spíš nenápadnými stíny a jejich role je v celé té skládačce až příliš jasná (což platí i pro tři zmíněné), nebo naopak zcela nedůležitá.

Velké štěstí však měli tvůrci na lidi před kamerou. Především Jiří Kocman je buď opravdu nekonečný idiot, nebo skvělý herec, rozhodně ze své postavy dokáže vyždímat naprosté maximum. Ostatní bojují především s tím, jak by zaujali na malém prostoru – většině se to daří obstojně.

Jednozáběrovost je jednoznačně nejzajímavějším aspektem filmu. Matěj tvrdí, že původně scénář s tímto způsobem natáčení nepočítal. To by mě pak ale zajímalo, kde by bylo jádro zážitku, právě automatická energie a intenzita plynoucí z tohoto postupu totiž zajišťují většinu z kladného dojmu. Samir s kameramanem Martinem Žiaranem v tomto ohledu určitě odvedli dobrou práci. Plynulost a načasování zadrhne jen asi dvakrát a absence střihu se nedere exhibicionisticky před oči. Sice z něj plyne pár nevýhod, především co do onoho budování postav, ale upřímně si myslím, že u klasicky stříhaného filmu by to nedopadlo o mnoho lépe.

Rozhodně ale nechápu, proč měl Samir potřebu přidávat do filmu hudbu – návodné brnkání jednou romantické, jednou „drsné“ kazí spolu s jistými zkratkami syrový dojem. 

Skoro se zdá, že na Hany jen nadávám. S hodnocením chci jít přesto do nadprůměru, protože mi je ten projekt sympatický a sluší se ocenit filmaře, kteří se snaží „něco říct“ a posouvat formální možnosti razantně i v rámci domácího rybníčku. Přestože se Chlupáček a Samir v této své až reklamně propagované pověsti rádi rochní a okatě ji staví na odiv. Vlastně chápu, že jsou tihle dva tolika lidem protivní – řekněme si na rovinu, že zatím předvedli o dost méně, než na kolik se tváří, a jejich pozice spasitelů z mladé generace už by potřebovala obhájit víc než jen úmysly. Hany se na každý pád tyčí o stupeň nad Bez doteku, o tom není sporu. Pokud to takhle půjde dál, třetí celovečerák už bude nefalšovaně dobrý, na což se vyplatí počkat. Tady to ale pořád není.