Sourozenci Wachowští vždycky patřili mezi tvůrce, kteří odmítají stát na místě. Matrixy asi není potřeba představovat, ambice nicméně nechybí ani ostatním kouskům od tohohle režijního dua. Speed Racer sice kdekomu nesednul, pořád ale šlo o jedinečný experiment, a to samé se dá říct i o Atlasu mraků. Když se tedy Wachowští rozhodli natočit space operu o tom, jak se z ruské uklízečky stane planetární vládkyně, opět se nedalo mluvit o tom, že by jeli na půl plynu.

O to bolestivější je ale bohužel výsledek. Už trailery naznačovaly, že tentokrát Wachowští možná přestřelili, a výsledný film to neodvratně potvrzuje. Problém ale kupodivu není v tom, že by byl Jupiter až příliš odvážný a nemainstreamový. Naopak je v mnoha směrech až moc obyčejný a nejvíc fascinuje tím, jak často u něj selhávají ty nejzákladnější věci.

Jupiter vychází: FOTOGALERIE

Největší problém? Obsazení. Mila Kunis má za sebou řadu dobrých rolí a Channing Tatum si začal nacházet pasující projekty, Jupiter je ale pro oba velkým přešlapem. Mila tu hraje ústřední dívku z lidu, která je vržena do obrovského vesmírného dobrodružství, kupodivu ale nezvládá ani sympatický údiv ani brnkání na humornou notu. Wachowští jí to samozřejmě neulehčují, protože je film zatraceně vážnou podívanou, která si v půlce najednou uvědomí, že si chce z pečlivě vystavěného světa vlastně utahovat. Černovlasá kráska se tak znenadání pokouší o hláškovací nadhled, totálně v tom ale pohoří a velká část filmu zůstane mimózní sci-fi v tom nejméně zábavném směru.

No a lepší to není ani s Channingem. Ten nafasoval špičaté uši a blond vlasy a má být jakýmsi superlovcem samotářem, jehož minulost samozřejmě skrývá patřičně smutný příběh. Tohle charakterové podloží ale nikdy nezačne pracovat ku prospěchu věci a vlastně jen zdržuje mezi scénami, ve kterých Channing zapne létající boty a začne vybíjet mimozemskou verbež. Většinou u toho ještě chrání Milu, která se do něj nepřekvapivě zakouká. A jak už to tak bývá, hned na to se tihle dva zapletou do intrik veledůležité planetární dynastie.

Co přesně se ve filmu děje dál nemá moc mysl vysvětlovat, stejně by vám to jen zamotalo hlavu. Důležité je nicméně to, že se na plátně odehrává zcela bezpohlavní vesmírná romance se slečnou tak-nějak-vyvolenou, ve které vás nezajímá byť jediná postava. Hlavní hrdinové se mimo akci především trápí s replikami a vedlejší hráči mají buď málo prostoru nebo z příběhu náhle zmizí, rezignace tak vytrvale střídá apatii a naopak. Tahle dějová slabota je přitom nepřetržitá a bolí dvojnásob kvůli technické stránce, která je u Jupitera naprosto excelentní.

Obří mimozemská města, originálně nadesignované lodě, oslnivé vesmírné výjevy... to všechno se může srovnávat se špičkami žánru. Wachowští opět nasáli asijské vlivy a očividně si maličko brali i z Lucase, kterému se v imaginativních výjevech s klidem vyrovnají. Jejich svět od začátku dýchá, potěší třeba podchycenou historii Země a neustále navozuje pocit, že za horizontem číhají další zajímaví hrdinové a další zajímavé planety. Jenže vy holt musíte trčet v Chicagu s Channingovým lycantantem, který má sice stylovou bojovou výzbroj a předvádí ji v dost solidní akci, tím to ale bohužel hasne.

Všichni, se kterými Wachowští spolupracovali na vizuální stránce filmu, si každopádně zaslouží obrovskou pochvalu. Celý film vypadá (v rámci žánru) uvěřitelně a málokdy si vzpomenete na to, že hrdinové stojí před zeleným pozadím, delší postprodukce se tak na Jupiteru podepsala v tom nejlepším možném světle. Tam, kde člověk mívá pocit parazitující rychlokvašky, se dostavuje jen a jen obdiv, nakonec to ale není nic platné, protože postavy chtíc nechtíc začnou mluvit, děj se začne hýbat kupředu a vy jen sedíte a divíte se tomu, jak někdo mohl vymyslet tak vymakaný svět a prezentovat ho skrz tak nezajímavou dvouhodinovou nahánečku. Ano, snažit se o něco víc a selhat je vždycky lepší, než se na to vykváknout a dodat stejně slabý produkt. Tak mizerně na tom ale Wachowští ještě nikdy nebyli.