Zapomeňte na rytíře Jedi. V kurzu teď jsou jeddakové. Bojovníci kosící své nepřátele na vyprahlém Marsu ale poznají soupeře nad své síly: Letí k nim od Země totiž John Carter, chlapík povolaný po dlouhých letech nicnedělání do boje o stamiliony z prasátek spořivých diváků. Mocné studio Disney chce s jeho prověřeným příběhem bavit na pokračování. Piráti z Karibiku mu totiž jednou za pár let připomenou, že mít velkou dobrodružnou sérii, na kterou lidi chodí, i když v ní Johnny Depp otravuje sebevíc, se prostě vyplácí. A jelikož si příběhy z předaleké galaxie, Bradavic i Středozemě hýčká konkurence, musí to Disney zkoušet co chvíli s novou látkou. Jenže Tron se nechytil, Alenku nejde poslat do říše divů podruhé, takže to musí zkusit „dědoušek“ Carter.

Touha zažehnout novou sérii je očividná. Adaptace klasické sci-fi látky, která se na plátna prodrala už několik dekád před Avatarem či Princem z Persie, a inspirovaly se v ní i Hvězdné války (ne ty nové, ale ty staré dobré bez Jar Jara!), si na konci neomaleně, byť elegantně našlapuje k druhému dílu. Protože finále tahá tuhle velkorysou sci-fi o třídu nahoru, škemrání o sequel vás asi vyloženě nenaštve. Stojí ale samotný rozjezd nové potenciální ságy opravdu za to?

John Carter: Mezi dvěma světy: FOTOGALERIE

Pokud ano, pak jedině v kině. Ve slušivém 3D se totiž předvádí megalomanská produkce za čtvrt miliardu dolarů, na níž je vidět každý cent. Rozmáchlý příběh o čtyřech mocných protihráčích na planetě Mars (a nejen na ní), do něhož doslova naskočí chrabrý vdovec John Carter, je rozhodně opulentní podívanou. Servírují se epické bitvy, tisíce potvor, trikově vypiplaná města, hejblátka i stavby odpovídající preciznímu výtvarnému řešení, prostě spousta vábniček pro oči, u jejichž zhmotňování se musely vařit tisíce procesorů. Takový Thor vypadá proti Johnu Carterovi jako chudé divadelní představení o pěti hercích, protože megaprodukce z Marsu svým měřítkem vážně snese srovnání třeba s Epizodou I Hvězdných válek.

Cylindr ale ještě neházejte s radostí do vzduchu. Jedna věc je totiž efektivně umořit peníze, druhá zaplatit s nimi opravdu strhující filmové dobrodružství. A tady režisér Andrew Stanton (díky Hledá se Nemo a WALL-Emu elitní tvůrce Pixaru, tentokrát však debutující na poli hraného filmu) už tápe. Carter sice bojuje, dychtivě se pere o zábavu a snaží se dojímat i „rvát koule“, přesto zůstává docela suchou a vnitřně unylou rychlokvaškou, která se svým vzorům i konkurentům naplno nevyrovná.

Nevyvážené vyprávění drhne hned od začátku. Po sterilní předehře, situované do 19. století, se brzy přesunujeme do „nového světa“ na sousední planetě. Stanton nás sprintem zasvěcuje do jeho fungování – a co postavy mentorů vysvětlovaly ve Star Wars, Avatarovi nebo Matrixu klidně celou hodinu, to si tu odhrkáme během pár minut. Carter totiž hupsne rovnou do akce a spustí se divoká řež, ve které klopýtají postavy (jejich motivace se nedají většinu času pochopit) a plavou v ní diváci. Pro samé Helium, thrémy, thráky, jeddaky a další desítky slov, jejichž význam najisto zapomenete nejpozději do DVD premiéry, aby si člověk vzal do kina notýsek a poznamenával si nové pojmosloví.

I celá hrdinská story zavání nepříjemnou uspěchaností, kvůli které nevyzní ani slibnější momenty (třeba působivé prolínání Carterova rodinného traumatu s mohutným kosením armády marťánků). Akci schází slůvko „Wow“, sledujeme spíš solidní trikové řemeslo bez zásadních momentů. Vztahy mezi postavami se kvůli kvapíkovému tempu nevymaní z šablonek, osudové lásky či konflikty se utvoří klidně během krátkých scén, takže je nemožné trampoty hrdinů nějak hlouběji prožívat. Když se Carter posmívá své princezně a o minutu později ji už opečovává, jak kdyby ji miloval od jesliček, je něco jednoduše špatně. A pokud o dvě scény později už dojde na polibky a vyznávání lásky, protočí se oči v sloup i přesto, že ústřední dvojice naplno prodává svůj herecký um (hlavně Taylor Kitsch mile překvapuje).

Přehrajte si trailer A to je přitom jenom jedna vrstva blábolivého scénáře. Ten se noří do mytologie s elegancí a verbálním jemnocitem srovnatelným s výstupy ministra Dobeše, pročež všechna ta vesmírná mystika a osvětlování systému, jenž propojuje Zemi s Marsem, hodně často unavuje. Je určitě zajímavé sledovat film, který pojetím, fórky nebo figurkou uslintaného „chrchlopsíka“ cílí na dvanáctileté kluky, a přitom zahlcuje informacemi a výkladem jak na vysokoškolské přednášce. I když mi Počátek přišel předvídatelný, frenetický akčňák Zastav a nepřežiješ snadno přístupný a v duchu se pravidelně posmívám každé recenzi, ve které František Fuka přiznává, že nepochopil děj, u Johna Cartera jsem prostě přestával stíhat – zvlášť když třeba došlo na krevní pouta mezi dvěma vedlejšími postavami nebo na „bezdůvodné“ putování za jakýmisi bránami a artefakty. Holt už se jsem asi starší divácká sorta, která se proti generaci odkojené výhradně PlayStationem, Facebookem a YouTube nechytá. Anebo to John Carter přepálil.

Každopádně rozpačité zatuhnutí na půl cesty je mrzuté. Rozhodně bylo z čeho brát a je na čem do budoucna stavět. Režijně vychytralejší práce s rytmem a tempem vyprávění, jakožto i větší talent při prodávání všech těch velkorysých atrakcí, by Carterovi zásadně prospěl. A povýšil by ho ze sezónní popcornovky na mohutný hollywoodský biják, u něhož je druhý díl jednoduše nevyhnutelný.